I.

ATLANTIDA, UBIKACE DR. THRUMANA

Na planetě, kde doktor James Thruman strávil svých prvních 30 let, právě touto dobou padal sníh. Na Zemi byl leden, těsně po vánocích a pár týdnů před tím, než se bílá pokrývka začne měnit v špinavé blátivé kaluže. James samozřejmě věděl, že na jeho rodné planetě je právě zima. Zimu si ale nikdy nespojoval se sněhem, neboť ve státě Maine, kde prožil své dětství, ho vídal jen na obrazech po babičce nebo v televizi. V době, kdy jiní přečkávali napětí ze Štědrého dne stavěním sněhuláků a bláznivými koulovačkami, on většinou s rodiči odhrnoval z příjezdové cesty tu břečku, která vznikala, jak z nebe padal déšť místy smíchaný s vločkami sněhu.

To bylo ale v jiné galaxii.

Právě touhle dobou James šel Atlantidou a připadal si jako upocená myš. Byl naštvaný, protože se už zase ucpala klimatizace a neměl po ruce McKaye, aby ho poslal ten problém vyřešit. A nad Zelenku se nechtěl povyšovat, protože teď, když tu nebyl Rodney, byl Radek jediný, s kým by mohl spolupracovat, kdyby nastala zase nějaká prekérní situace.

Vešel do své ubikace, sundal ze sebe laboratorní plášť a přehodil ho přes židli. Měl chuť na sebe vylít kýbl ledové vody. Tak trošku záviděl Jane s Johnem, kteří se nejspíš právě koupali v moři u západního mola. Každý má holt své způsoby, jak řešit problémy s klimatizací.

Všiml si, že na jeho posteli leží jakýsi bílý papír. Napadlo ho, zda to nebude pošta. Od té doby, co odjela uklízečka na dovolenou, rozdávala poštu Evelin. Ta se ale nikdy nenamáhlala vás hledat - zkrátka vám zásilku hodila na polštář a dělejte si s tím, co chcete.

James zásilku vzal a prohlédl si ji. Byl to pohled z Korsiky, od jeho drahé sestřenice. Když pohled otočil na druhou stranu, měl co dělat, aby Veroniččino písmo vůbec vyluštil. Veronica toho zřejmě chtěla napsat co nejvíc, proto zvolila doslova milimetrové písmo. Vyměnil své brýle za ty velké, které pokřtil "zee-zee", aby lépe viděl a dal se do čtení:

Ahoy, Jamesi!

Promyň že pýšu až teť. Uš sme tu tíden ale namohla sem napsat protože sme nemohly najýt žádnou poštu a pořát nám říkali že ta adresa neexystuje, nebo co. Nakonec jim to muj manžel nějak visvjetlil a oni mu řekly že to skusí doručit ale že nevý jestly to dojde tak kdyš ti tento dopys příde, tak to poslaly dobře. Máme se tu doce la dobře. První den, co jsme přijely sme nomohly najít hotel ale pak nám nějakej pán (asi chorvat nebo ital) řek že ten názef co nám dali v cestovce není od hotelu ale od kempu s maryngotkama. Rodney řek, že už nikdy nepoletí s Fišerem. To jsem nepochopyla. Moře je tu krásný ale moc mokrý. A slaný. Fčera jsme si k večeřy daly rohlík posolenej mořem a bylo to moc dobrý, mě to chutnalo. Fčera mého myláčka kousnul kapr (nebo žralok asi) a já jsem mu to ošetřyla a zase se to v nás vzbudilo a dělaly jsme to přímo na pláži. Mám pocyt, že ho myluji. Měj se hezki, mi se asi vrátíme až za mněsýc, protože airbus (asi nějakí letadlo nebo auto bus) kterím jsme měly odletět prý spadnul. Všem tam vyřiď moc pozdravů a už se na vás moc těšíme.

P.S. Rodney ti vskazuje že bi ti moc přál takovouhle dovolenou. Tak vydíš, přecy jen tě má rát. Tak ho měj taky rát.

James opravdu nechápal, jak je možné, že jeho sestřenice namačkala tolik písmenek na tak malý pohled, i tak se ale musel pousmát. Zastrčil pohled za zrcadlo a vydal se do jídelny, aby se naobědval. V duchu litoval každého, kdo se z Korsiky bude vracet stejným letadlem s McKayovými.

ATLANTIDA, OŠETŘOVNA

Jeanette Squirellová vypadala jako lucifer. Vlasy měla rozcuchané jako Whoopi Golbergová ve filmu Sestra v akci a umolousaným obličejem připomínala kominíka. Právě vešla na ošetřovnu, když zaslechla Carsona, jak říká: "Ne, já vám prostě nemůžu udělat obžřízku!"

"Ale proč?" spráskl ruce zoufale nějaký muž, který před medikem stál. Jeanette ho poznávala - byl to jeden z hlavních botaniků.

"Protože tohle já prostě nedělám!" odsekl Beckett. Pacient (se zřejmě velmi náročnou přítelkyní či milenkou) zasténal a nasupeně zamířil k východu ošetřovny. Než z ní ale vyšel, stačil ještě vrazit do Jeanette se slovy: "Uhni, lucifere!"

"Abyses nezbláznil, ty žide." ucedila Squirellová, když odešel a přišla k lékaři. Ten si zrovna urovnával spisy.

"Carsone." sykla Jeanette.

Beckett se otočil a vzápětí spisy leknutím upustil na zem. "Proboha, Jeanette..." oddechoval ztěžka. "Lekl jsem se, že si pro mě přišel kníže pekel..." hájil svou reakci a sehnul se, aby papíry sebral. Jeanette jen nakvašeně zkřížila ruce na prsou a přísně se do Carsona zapíchla očima. "Ha, ha."

"Co se ti to stalo? Proč vypadáš... takle?" Carson jí vzal ruce a začal si je prohlížet. Všiml si šrámů a krvavých skvrnek nejen na jejích dlaních, ale i na obličeji.

"No, víš... Evelin došlo, že na Zemi byl nedávno Silvestr a chtěla ho opožděně oslavit. Myslela, že když jsem expertka přes bomby, že bych jí mohla vylepšit rachejtle..." vysvětlovala provinile Jeanette. "A tak jsem je vylepšovala a vylepšovala a-"

"A oni bouchly." doplnil ji Beckett. Squirellová se omluvně ušklíbla. Lékař jí zalepil největší rány. "Běž se umýt, pak se podíváme na ty menší." Jeanette poslechla a zamířila k umyvadlu. Omyla si obličej a ruce. Vlasy prohrábla mokrýma rukama. Věděla ale, že jediným vysvobozením z tohohle vzhledu pro ni stejně bude sprcha. Otočila se zpět ke Carsonovi, který jí ošetřil ostatní rány.

"Buď ráda, že jsi nepřišla o prsty."

"Díky, Carsone..." Jeanette se otočila k odchodu. Náhle ztratila rovnováhu. Zapotácela se a chytla se nejbližšího lehátka. Pacient, který na něm ležel, se na ni podezřele podíval.

"Jeanette...?" staral se Beckett a podepřel ji. "Je ti dobře?"

"Jo, už je to dobrý, jen se mi zamotala hlava..." usmála se na něj Squirellová. Chtěla vyjít z místnosti, ale jakmile se otočila, celý svět se s ní zatočil a ona omdlela.

"Haló? Jsi při sobě? Slečno Squirellová..."

Jeanette se zdál zvláštní sen. V tom snu ji honil růžový gepard s hnědými flíčky, který ji chtěl sníst. Připadalo jí zvláštní, že gepard na ni místo řevu mluvil. O to zvláštnější bylo, že ten hlas odněkud znala...

S trhnutím se probudila a zjistila, že leží na jedné z postelí ošetřovny. Ve stejných šatech, v jakých sem přišla.

"Carsone? Co se stalo?"

"Jeanette, kdy tě naposledy navštívila tetička z Ruska?" řekl Beckett. Squirellová se zamračila. "Já nemám tetičku z Ruska."

Beckett obrátil oči v sloup. "Kdy jsi naposledy měla menstruaci?" vysvětlil jí a podíval se do nějakého papíru, který držel v ruce.

"Aha. No... Ani nevím... Možná před.... Sedmi týdny?" zapřemýšlela Jeanette. Pak se zatvářila zděšeně. "Ale ne..."

"Jo, vypadá to, že v tobě spinká malej Zelenka. Nebo malá Squirellová..." pousmál se doktor. "Gratuluji, těhulko."

Jeanette si všechny ty skutečnosti pokoušela dát dohromady. A jakmile jí to všechno došlo, omdlela znovu. V tomto případě ale doktor Beckett nepotřeboval testy, aby věděl, proč.

Vyhledávání

Kontakt

I.