XV.

"Miláčku… Mluvím přeci o tom tvém malém tajemství. O tom našem tajemství." Napověděl jí.

Připadala si ještě víc mimo, než předtím. "Už mě začínáš docela štvát, Johne!" okřikla ho.

John na posteli nervózně poposedl. "Ty mě taky. Proč mi to pořád nechceš říct, když už to beztak vím? Čeho se bojíš?"

Jane nakvašeně zaklapla časopis a zostra se na něj obořila. "Čeho se bojím? Snad jen toho, že trpíš vážnou duševní chorobou! Víš snad ty sám, o čem mluvíš?"

"Samozřejmě, že vím! A ty to víš taky."

Deafová vztekle odstrčila židli, došla k vojákovi a sedla si mu obkročmo na klín. Ani na chvíli se mu nepřestala dívat do očí. Sheppard jí nesměle položil ruce na stehna. Srazila mu je.

"Zastřelím tě, pokud mi hned teď neřekneš, co bych ti měla zatajovat, plukovníku Shepparde." Pohrozila mu. Protože mě to hádání s tebou dohání k šílenství, dodala si v duchu.

John se rozhodl ji tentokrát nedráždit. Seznal, že nejlepším způsobem, jak se dostat z této situace bude vyjít s pravdou ven. I když pravda, raději by to slyšel z jejích úst. Ani si nevšiml, že i když to na sobě nechtěla nechat znát, Jane se nad ním pohupovala únavou.

"Přece že jsi-" slovo těhotná nemohl dodat, neboť byl nucen se v půli věty zastavit.

Deafová přestala jeho hlas vnímat a beze slova se svalila na v náhlém hlubokém spánku na postel jako uschlá švestka. Levou nohu měla stále položenou na Johnových stehnech, zatímco pravá přečnívala z postele ven. Pravou ruku měla složenou pod sebou, levá jí splývala podél těla. Jak dopadla na postel, tak zůstala, spala jako malé dítě.

Sheppard se na chvíli zděsil, že je mrtvá. Silně s ní zatřásl, aby ji probral, ale nefungovalo to. John se zaposlouchal do jejího pravidelného dechu. Napadlo ho, že nejspíš podlehla zimnímu spánku. Pokoušel se ji zlechtat, hlasitě na ni mluvil a třásl s ní, jenže Jane Deafová spala nerušeně dál.

Něco v její levé kapse zachrastilo. Plukovník tam hrábl a vytáhl vysílačku.

"Jane? Deafová! Ozvi se. Slyšíme se?"

Sheppard stiskl příslušné tlačítko.

"Eve? Obávám se, že Jane s tebou teď nemůže mluvit."

"Johne? Co se děje? Co je s Deafovou?"

"Spí."

"Spí…?" zopakovala po něm nechápavě velitelka. "No tak ji probuď!"

"Víš, drahá Evelin…" Sheppard zkušebně nadzvedl Janeinu levou ruku do vzduchu a nechal ji bezvládně dopadnout zase na postel. Ani to s kapitánkou nehnulo. "Nebudeš tomu věřit, ale o to se tu už chvíli pokouším."

"Co se stalo?"

"No… Mluvili jsme spolu a najednou se svalila na postel. Spí jako dudek."

"Ale ne…" zasténala Eve. "Takže teď už i Jane."

"Evelin, neměl bych o něčem vědět? Co jsi vůbec Jane chtěla?"

"Já se jen ujišťuji, kdo z týmu je ještě použitelný. Vysvětlím ti to potom. Johne, buď na příjmu, já… nejspíš budu potřebovat tvou pomoc." Její hlas zněl bezmocně a zoufale. Role velitelky expedice byla holt někdy náročná.

A pro doktorku Messerovou to mělo být v následujících hodinách mnohem víc, než jen náročné.

"Jasně. Jsem přeci tvůj zástupce." Ujistil velitelku Sheppard.

"Buď opatrný. Kdyby se s tebou dělo cokoliv podezřelého, okamžitě jdi na ošetřovnu, rozumíš?"

"Rozkaz." Usmál se Sheppard. Ani nevěděl, proč se vlastně usmívá. Tahle situace byla všechno, jen ne směšná.

Nechal Deafovou napospas jejím snům, vyšel z ubikace, zavřel dveře a vydal se do zbrojnice, aby se na případnou pomoc své velitelce mohl náležitě připravit.

 

Doktor Beckett právě zapisoval hodnoty do tabulky jakéhosi černošského pacienta, když se na ošetřovnu doklopýtala Jeanette Squirellová.

"Carsone…" vypískla bezmocně a křečovitě se držela za hlavu. "Carsone… Doktore!"

Beckett urychleně odložil hodnoty a přiběhl ke Squirellové, která se kroutila a zavírala oči před ukrutnou bolestí.

"Jeanette! Co je ti?" zvolal lékař a podepřel ji. Jeanette jako by si toho ani nevšimla, neboť se nepřestala zmítat v bolestech.

"Moje… hlava! Hrozně mě… bolí….!" Squirellová zaskučela, vysmekla se Beckettovu sevření a sesula se na zem, kde si klekla, aby se nemusela zbytečně vysilovat stáním. Prsty se zarývala do vlasů tak silně, až se doktor bál, že si je vyrve. Znovu bolestně zaskučela, tentokrát pronikavěji a silněji. Její počínání přilákalo pozornost několika dalších zdravotníků.

"To bolí, ach!" sténala nukleární expertka. Carsonovi bylo jasné, že tohle nemá co dělat s jejím těhotenstvím. Přiklekl k ní. "Jeanette, vnímáš mě? Podívej se na mě!"

"Ne!" vykřikla Squirellová. Divoce otevřela oči, aby mohla všem přítomným darovat rozzlobený, bezmocný pohled a vzápětí je zase zavřela. Silná bolest ji přinutila zatnout zuby. "Nedotýkejte se mě! Nikdo! Bolí to pak ještě víc…" její hlas zněl, jako by jí ani nepatřil. "Ach bože, ta bolest, taková bolest…! Proč? Proč? Proč!" křičela dál z očí jí tekly slzy utrpení. Už nevnímala okolní svět. Existovala jen ona a bolest v její hlavě, jež ji pomalu zabíjela.

Beckett se pokusil ji uklidnit, sundat jí ruce z hlavy nebo jí píchnout uklidňující injekci, ale ona ho pokaždé s děsivými výkřiky odstrčila a bolestí se tak svíjela, že lékař neměl možnost se k ní dostat tak, aby jí neublížil. Žádný z ostatních ošetřovatelů neměl odvahu se k ní přiblížit.

Náhle se ozvala siréna. Ten zvuk v Beckettovi vždy vzbudil negativní pocity, vědomí, že něco je špatně, že stovky životů, jejichž zdraví měl na starost, jsou možná vystaveno smrtelnému nebezpečí.

"Co se to k čertu děje…" zasténal.

"Doktore, musíme okamžitě uzavřít ošetřovnu!" zaječel kdosi. Carson se ohlédl a spatřil vyděšený obličej doktora Zelenky.

"Radku! Co se stalo?"

"Ten poplach? Nevím, kdo ho spustil. Ale nejspíš je to kvůli úniku vzorku."

"Co...?" nechápal Beckett.

"Únik. Ten mimozemský experiment nám utekl! Počítače se zbláznily… všichni blázní! Ta potvora pouští do vzduchu nějaké chemikálie." Pokračoval Zelenka. Mluvil rychle, protože věděl, že to může každou chvíli začít působit i na něj. Bylo to kolem něj. Ve vzduchu, v kanalizaci, v počítačích, všude. Musel zařídit, aby o tom vědělo co nejvíc lidí.

Jeho hlas přerušilo pronikavé zasténání nukleární expertky svíjející se na podlaze u vedlejší zdi. Radek se k ní otočil. "Co je to s ní?" Tu ženu znal. Věděl, že ji zná. Jediné, co nevěděl, bylo, proč si náhle nemohl vybavit její jméno. Před očima se mu utvořila mlha. Vše, co viděl, se mu rozmazávalo a kulaté brýle na jeho nose s tím nemohly nic udělat. Ale ne, pomyslel si, a je to tady.

"Radku? Co jsi to říkal?" nechápal Carson. Zelenka se k němu otočil. Tohohle muže přece taky znal… Ale odkud?

"Co prosím?" řekl suše.

"Můžeš mi zopakovat, co jsi právě řekl?" vysvětlil mu medik.

"Já… nevím, nepamatuju se." Odpověděl Radek. "Kdo jste?"

"Radku! Ty mě nepoznáváš?"

Radkovy oči se zájmem přejížděly přes celou místnost až ke Carsonovi, kde se zastavily a začaly přemýšlet o tom, co právě viděly.

"Ne. Kdo… Kdo je Radek? Kde to jsem?"

Beckett se na něj lítostivě podíval. Takže jejich momentálně nejlepší vědec byl také pod vlivem gumového vetřelce. Ztratil paměť. Nadobro. Carson doufal, že z tohohle nebude nikdo mít trvalé následky. "To nic," chlácholil vědce a povzbudivě ho poplácal po rameni. "všechno bude v pořádku."

Jedna z jeho podřízených ošetřovatelek na Carsonovi visela tázavým pohledem. Kývl na ni a ona pochopila. Než ale stačila cokoliv vykonat, omdlela.

"Carsone, jsi při smyslech?" ozvalo se z vysílačky. Bleskově ji vytáhl z kapsy pláště.

"Evelin? Co se tady děje? Kde jsi?"

"Stojím u jediného počítače ve městě, který ještě normálně funguje. Jak to u tebe vypadá?"

"No…" Beckett chvíli hledal správná slova. "Vypadá to, že Squirellová a Zelenka… Jako by se zbláznili. A jedna z mých ošetřovatelek právě omdlela."

Vysílačka zachrastila, jak do ní Messerová hlasitě zaklela.

"Carsone, vymklo se nám to z rukou. Ten mimozemský vzorek uprchl ze skleněné krychle. Jakmile se dostal na vzduch, začaly z něj unikat nějaké chemikálie, které počítače nerozpoznaly. Zmátlo je to. Nevím, kde je ta věc teď, ale to, co vypouští, se šíří větracími šachtami. Neutečeme tomu. Do hodiny to bude ve všech místnostech Atlantidy."

"Pane bože…" zasténal Carson. Už se tady setkal s kdečím, ale tohle byla fakt síla.

"Ksakru!" ulevila si Evelin. "Odešel poslední počítač."

"Eve, co mám dělat?"

"Svou práci - pokus se pomoci každému, kdo s nějakými problémy přijde na ošetřovnu. V příštích hodinách budeme právě ošetřovnu potřebovat nejvíc. A dávej si pozor. Vydrž co nejdéle, prosím."

Beckett zastrčil vysílačku.

Ošetřovatelku, která omdlela, doktora Zelenku a slečnu Squirellovou přemístili do karantény. Jenže jimi toto šílenství zdaleka nemělo končit…