XVI.

Měl to být jejich týden. Jeden z těch šťastných týdnů, kdy mohli být spolu. K čertu s vědeckými experimenty, prolétlo jí hlavou.

"Jak ti je, Danny?"

"No… v pohodě. Ujde to. Proč?" skrz úzké obroučky brýlí jí věnoval dlouhý, láskyplný, leč krajně nechápavý pohled.

"Ten mimozemšťan, kterého jsme měli zkoumat. Uprchl. A teď si vypouští jedovaté plyny a odrovnává celý tým. Já… Jsem bezmocná. Kdybych alespoň věděla, proč to dělá? O co mu jde!" zasténala velitelka. "Danny, prosím tě," otočila se pak zase k manželovi. "dávej na sebe pozor. Zůstaň tady. Kdyby ti bylo zle, kdyby ses cítil jakkoliv zvláštně, okamžitě jdi na ošetřovnu, ano?"

"Jo, jasně. Slibuju. Co chceš dělat?" souhlasil Messer.

"Já jdu té obludě zatnout tipec." Řekla Evelin, vzala ze zásuvky dlouhou pistoli s ještě delším tlumičem a připnula si ji k pravé noze. "A další věc, co udělám, bude, že pořádně dupnu na krk IOA za to, co nám sem poslali." Ze stejné zásuvky vytáhla ještě hrst zásobníků, jeden zasunula do pažby pistole a zbytek strčila do kapsy.

Messer ji soustředěně pozoroval. Věděl, že Evelin velí Atlantidě. Koneckonců byl policista a věděl víc, než kdokoliv jiný, co to znamená Bezpečnostní prověření. Jenže zpovzdálí New Yorské centrály se práce jeho ženy nezdála být tak nebezpečná. A i když mu to říkala, i když ho připravovala na to, že mu možná jednou přijde domů dopis s oznámením, že svou ženu už nikdy neuvidí, zdaleka si nemyslel, že její pozice obnáší i tohle. Smutek. Ztrátu. Strach. Odvahu. Bezcitnost. Zodpovědnost. Smrt.

Uvědomil si, že Messerová riskuje každý den mnohem víc, než Messer. Uvědomil si, že ji může kdykoliv ztratit. A on ji měl tolik rád.

"Evelin, dovol mi, ať ti pomůžu."

"Ne, Danny." Cvaklo to, jak Evelin připravila natažením hlavně pistoli do pohotovostní polohy. "Nejlépe mi pomůžeš, pokud zůstaneš zdravý. Kdyby se ti něco stalo, neodpustila bych si to. A IOA mi to neodpustí ani náhodou. Máš tu být přeci na dovolené."

"Takže budeš raději riskovat svůj život?"

"Mě za to platí, lásko. Já jsem velitelka expedice. Já musím. A hlavně chci." Odpověděla Messerová. Pak otevřela skříň a vzala do ruky vysílačku. "Na, chci tě mít stále pod dohledem."

Messer se i v téhle chvíli pousmál. Eve došlo, jak strašně ho miluje. "O mě se nemusíš bát." dodal detektiv.

"Já se nebojím. Jen se chci ujistit, že mě poslechneš."

Danny si od ní vzal vysílačku.

Během toho krátkého okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, jí znovu projely ty vzrušující pocity. Jako tehdy, když se seznámili.

Ne, nesměla ho ztratit.

Dannymu se ty pocity zřejmě vybavily také. Na vteřinu nechal svou ruku dotýkat se její. Jako by nemohl víc. Jako by mu byla strašně vzdálená.

Pak zastrčil rádio do kapsy od saka (jen detektiv Messer byl schopen navléct si k džínsům sako).

Eve se už chtěla otočit k odchodu, ale Danny ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. Vzal její obličej do rukou a dlouze, láskyplně ji políbil. "Miluju tě, Evelin Messerová." Vydechl po chvíli.

"Nedělej mi to ještě těžší." Pošeptala mu. Pak se od něj odtrhla, třemi dlouhými kroky překonala vzdálenost ke skleněným dveřím a ruka jí spočinula na klice.

"Ne! Nechte - nechte mě!"

Zoufalé zasténání ji donutilo rychle se ohlédnout.

"Ne… Nedotýkej se mě! Já nechci! Nedonutíš mě! Tohle nikdy neudělám!"

Danny Messer se svíjel, rukama si zakrýval uši a sténal. Najednou byl v jiném světě. Ve světě, který v hlavách všech vytvářel mimozemský vetřelec.

Přišlo to tak náhle, tak nečekaně, tak zrádně.

"Danny!" vypískla Evelin a bleskově přiskočila ke zmítajícímu se muži. "Danny! Ach bože, já to věděla!" Eve pohotově vytáhla vysílačku a křečovitě stiskla tlačítko.

"Carsone! Okamžitě potřebuji zdravotnický tým u sebe v kanceláři."

Z rádia se ozval znavený, zaneprázdněný hlas, který přesto odpověděl: "Hned jsme tam, Eve."

Danny křičel, svíjel se a divoce se potil v děsivém záchvatu čehosi, co by Evelin nazvala jako záchvat šílenství.

Eve ho objala a snažila se ho ukonejšit. "Je to v pořádku, miláčku, slyšíš? Jen se ti to zdá. Nikdo tady není. Za chvíli to přejde." Pochybovala o tom, že ji vnímá. Kolébala ho v náručí a utěšovala jako malého chlapce. Sáhla mu na čelo. Měl ho úplně vařící. Ta horečka ho klidně mohla zabít.

"Ne, ať mě nechají… Já je nechci polouchat! Jděte ode mě pryč!" vzlykal jí v náručí. Messerová měla co dělat, aby ho chvíli udržela v klidu. No tak, Carsone, dělej!, modlila se v duchu. Ani nepostřehla, že z očí se jí začaly řinout úzké pramínky slz…

Lékařský tým dorazil za pět minut, které se Evelin zdály jako věčnost.

"Pane bože…" zhrozil se Beckett při pohledu na nebohého Messera. Tomu bylo jedno, co se kolem něj děje. Celou jeho mysl zastínil přízrak, kterého viděl jen on.

"Má horečku." Seznal Carson, když mu sáhl na čelo. "Trpí halucinacemi. Ale ne. To je zlé." Otevřel kufřík s lékařským vybavením, vytáhl z něj injekci a píchl Dannymu sedativa. Ten ve vteřině přestal sténat a škubat sebou, takže ho zdravotníci mohli přenést na pojízdné lehátko a odvézt na ošetřovnu.

Vysílačka, kterou Eve manželovi před chvílí podala, po něm zůstala potlučená ležet na zemi.

Pozorovala dva zdravotníky vezoucí lehátko, jak opouštějí kancelář a s nimi její nebohý choť.

Otřela si slzy.

"Bude v pořádku, Carsone, viď?" pípnula jako malé smutné děvčátko. Potřebovala od někoho slyšet, že všechno bude zase dobré. Že tohle neštěstí brzy skončí.

"Eve, samozřejmě se pokusím udělat vše, co bude v mých silách, ale…" Beckett se zarazil. Nadechl se a zahleděl se velitelce do očí. Ta mu visela na rtech. Nechtěla si nechat ujít jediné slovo. Vzal ji za ruku. "jedna zdravotní sestra. Měla stejné příznaky jako tvůj muž. Horečka, halucinace. Před chvílí zemřela. Zabila ji horečka."

Evelin zasténala. "Toho jsem se bála. Kdo?"

"Elizabeth Stoneová." Odpověděl lékař.

Evelin si znaveně promnula spánky. "Její rodině to oznámím potom. Teď jdi. A prosím - vím, že toho možná chci příliš - pokus se zařídit, ať se to nestane nikomu dalšímu." hlavně ne Dannymu, chtěla ještě dodat. Napadlo ji, že by to ale nevyznělo moc profesionálně, proto tu poznámku raději spolkla.

Beckett přikývl, věnoval své velitelce ještě letmý povzbuzující úsměv a vyběhl ven, aby dohnal zdravotnický tým s vozíkem.

Evelin chňapla po vysílačce, zastrčila si ji do kapsy vesty a odhodlaně vyšla z kanceláře. Na rozdíl od Carsona se ale vydala na opačnou stranu města - směrem k pokusné laboratoři.

No počkej, ty parchante, pomyslela si cestou, teď teprve poznáš, co to znamená znepřátelit si doktorku Evelin Messerovou.

"Doktore!" zvolal kdosi. Carson se odpojil od lékařského týmu vezoucího Dannyho se slovy: "Ihned mu píchněte další sedativa!" a zamířil k dožadující se zdravotní sestře. Cítil bušit srdce až v krku, když si uvědomil, že sestřička ho vede do karantény.

"S doktorem Zelenkou je to opravdu vážné." Oznámila mu spěšně.

Beckett zrychlil krok, pokud to snad jen rychleji ještě šlo. "Horečka?"

"Obávám se, že ano. Bude muset na ošetřovnu pod nepřetržitý dohled." Odpověděla sestra.

"Dojděte pro vozík, já se na to podívám." Oznámil jí. Sestra přikývla, otočila se a běžela vykonat jeho rozkaz. Carson rozrazil dveře od pokoje, kam umístili Radka Zelenku.

Ležel na posteli. Mohlo by se zdát, že spí, kdyby neměl oči tak doširoka otevřeně.

Přiběhl k pacientovi a zkontroloval teplotu. Pak hlasitě zaklel. Jeho pacient stejně neměl tušení, co ta slova znamenají.

Vozík tu byl vmžiku.

Vědce přemístili zpět na ošetřovnu, neboť právě teď potřeboval více péče, než kdy dřív.

Beckett nařídil podat mu zklidňující a tlumící léky a doufal.

To bylo to jediné, co mu teď zbývalo.

Poprvé v životě nevěděl, co má dělat.

Poprvé v životě netušil, jak zavřit dveře přicházející smrti.

Poprvé za tu dobu, co tam byl, nenáviděl Atlantidu.