VII.

"Copak, doktore Jacksone? Zmohlo vás to?" pousmála se na něj a přisedla si k němu.

"Neříkejte, že jste dokončila další stěnu."

"Ano, dokončila," přiznala se Estel a podala Danielovi tablet. "tady je hotový překlad." Daniel si údaje na displeji se zájmem prohlédl.

"Tohle vypadá složitě." Seznala Tylerová, když se podívala na Danielovu stěnu. "Chcete s tím pomoct?"

Daniel se zašklebil. Věděl, že zásah Estel by mu rozhodně ušetřil pár dalších hodin práce, na druhou stranu se jí ale nechtěl svěřit s tím, že neví, co dál.

"Hlavu vzhůru, doktore," podívala se na něj povzbudivě. Sklíčka decentních brýlí se jí zaleskla. "za svou nevědomost bychom se neměli stydět, ale poučit se z ní."

"Já jsem neřekl, že nevím, co s tím." Ohradil se Jackson.

"No, tak prosím…" pobídla ho Estel.

"Dobře, dobře…." Přiznal se Jackson. "Trochu si nevím rady s tímhle symbolem. Překládal bych dál, ale zdá se, že bez překladu tohohle symbolu nebudou dávat další znaky smysl."

Estel se na stěnu podezíravě zadívala. "Vypadá to jinak, než ty dvě předchozí… Trochu mi to připomíná řečtinu." Zamyslela se. Pak se otočila pro tablet, kde měla zabudovaný řecký slovník a něco na něm vyťukala. Jackson ji okouzleně sledoval. "Vidíte tu podobnost mezi těmito dvěma symboly?" ukázala na stěnu. Daniel se tam podíval. "No, v řečtině by to mohlo znamenat…" zapřemýšlel. Zapojil fantazii a náhle tu podobnost spatřil také. "Sophy." Řekl vítězoslavně.

"Přesně tak," přikývla Estel. "všimla jsem si, že jazyk antiků se řečtině v některých slovech a znacích velmi podobal. V řečtině slovo sophy znamená moudrost." Na tabletu zadala dalších pár pokynů. "Ovšem v antičtině sophy nezní jako moudrost, ale svět."

"Nojo, máte pravdu." Uznal Jackson. Vůbec nechápal, jak to, že si takové souvislosti nevšiml. "To mi moc pomůže, díky." Usmál se na ni. Estel mu úsměv oplatila a pokračovala v překladu. "Pomůžu vám s dokončením." Obhajovala své počínání. Jackson se chopil svého tabletu a snažil se co nejrychleji pohnout s překladem.

"Takže vy jste angličanka?" prohodil jen tak. Vadilo mu, že jediné zvuky v téhle místnosti vydávaly jejich prsty ťukající do tabletů či občasné otáčení stránek univerzálního slovníku.

"Ano, jsem přímo z Londýna. Řídím Britské národní muzeum. Ráda bych se tam vrátila, až tohle dokončím…" odpověděla zaneprázdněně Estel.

"Vaše babička se prý podílela na objevu Hvězdné brány." Řekl Daniel. Estel se usmála. "Jo, a tím zajistila u SG-C svému rodu věčnou slávu."

Tylerová si Daniela při práci nenápadně prohlížela. Líbilo se jí, jaké má svalnaté ruce, jak soustředěně mhouří oči nebo jak se drbe na hlavě pokaždé, když si s něčím neví rady. Doufala, že si toho Jackson nevšiml.

Daniel měl opačnou starost. I on si prohlížel se zájmem svou novou kolegyni a doufal, že jí nedojde, jak se na ni dívá pokaždé, když se otáčí ke slovníku nebo když si na nose narovnává brýle.

Náhle něco zapípalo. Oba leknutím nadskočili.

"Omlouvám se," řekla Estel. "to jsou moje hodinky. Mám jít na oběd s Jeanette a s Jane, nastavila jsem si je, abych nezapomněla." Usmála se omluvně.

Daniel byl zklamaný. Zrovna ji chtěl pozvat na oběd on sám. "Jasně, tak je ode mě moc pozdravujte a přeji vám dobrou chuť. Mimochodem, raději si nandejte porci dříve než Jeanette Squirellová."

Estel se usmála. "Léta jsme kamarádky, já ji znám, nebojte se. Pokud chcete, můžu vám něco přinést?"

"To by bylo milé." Usmál se Daniel. "Mimochodem, jsem Daniel. Všichni kolegové mi tykají, budu rád, když mě i vy budete oslovovat jménem."

Tylerová se pousmála. "Estel." Řekla mu a otočila se k východu.

Danielovi došlo, že se stalo něco, o co se snažil už několik let - po boku Estel Tylerové úplně zapomněl na Shaarí. Na jednu stranu byl rád, ale na druhou stranu mu to trošku nahánělo strach.

 

Doktor Zelenka už chvíli seděl nad podivnou krabičkou, v níž byl uschovaný vzorek, jenž přinesla jeptiška ze Země. Ne že by snad nevěděl, co si s tím počít, ale hlavně ho bavilo se na podivného vetřelce dívat. On totiž co chvíli měnil tvary. Radek podivnou hmotu přirovnal k plastelíně. K plastelíně, která se sama modelovala. Právě teď byl v krabičce z nerozbitného skla uložený pejsek, který na vědce dělal kouzelná očka. Zřejmě se dožadoval, aby ho pustil na svobodu. Když štěňátku došlo, že jeho psí oči se Zelenkou vůbec nic nedělají, pacičkami se vzdorovitě opřelo o přední stranu skleněné krychle, z roztomilého štěněte se stal brutální buldok a hrozivě zavrčel. Radek zalitoval, že vetřelcova klec není zvukotěsná.

Po chvíli se vysílený buldok stočil do klubíčka a proměnil se v línou, spící kočku. Alespoň bude chvíli zticha, napadlo Zelenku. Bylo fajn pozorovat organismus, jak mění tvary, ale nebylo vůbec příjemné poslouchat psí kňourání, štěkot a ještě předtím třeba slepičí kdákání.

Zapnul počítač. Rozhodl se, že prověří hodnoty tohoto organismu, aby zjistil, zda je možné ho vyjmout z jeho vězení, protože tak by se mohl lépe zkoumat. Než se počítač naběhl, stiskl tlačítko na vysílačce.

"Thrumane, slyšíš mě už konečně? Potřebuji pomoct."

Ticho. Zelenka si povzdechl.

"Jamesi…"

Počítač se zapnul. Zelenka to vzdal. Buď Thruman někde zapomněl vysílačku nebo zase trucuje. Radek nechápal, proč Thrumanovo okolí musí snášet jeho nálady, pokaždé když ho někdo naštve. Má mu přeci pomáhat. Teď byl na všechno sám. Zastesklo se mu po McKayovi. Jenže ten měl na dovolené strávit ještě celý týden.

Už se chystal krychli připojit k počítači, když se včas zarazil. Znovu vytáhl vysílačku. "Jeanette?"

Odpovědi se mu dostalo téměř okamžitě. "Ano?"

"Potřebuji něco prověřit."

"Máš tam něco, co by mohlo předčasně explodovat?"

"No, takových věcí je tu víc…" zakřenil se Zelenka.

"Myslela jsem něco, co se nenachází v tvých kalhotách." Odpověděla Jeanette. Radek v jejím hlase zaznamenal nepatrnou známku veselí.

"I takové věci by se tu našly."

"Dobře, kde jsi?"

"V Pokusné laboratoři."

"Za chvíli jsem tam."

Ve vysílačce to zašumělo. Zelenka ji položil na stůl. Tenhle den mu připadal úplně stejný jako včerejší. Jeanette Squirellovou potkal na snídani a to zrovna, když opouštěla jídelnu a pak se šla věnovat své práci. Ani si ho nevšimla. Kdyby jí neřekl, vůbec by za ním nepřišla. Předtím za ním vždycky zaběhla, ať měla práci nebo ne. Alespoň dvakrát za den. Jenže teď… Jako by jí vůbec nechyběl. Určitě to bude jako včera. Jeanette přijde, sezná, že zařízení je naprosto v pořádku a zase odejde, aniž by mu sdělila, co ji trápí. Povzdechl si.

"Smím dál?" ozvalo se ode dveří. Zelenka se ohlédl. Nejdříve spatřil dlouhé černé roucho a až pak tvář sestry Marielly.

"Jistě, sestro Marielle."

"Mariello." Opravila ho jeptiška. Přišla k malé krychli a zvědavě si ji prohlédla. "Co to vůbec je?"

"Doufal jsem, že mi to povíte. Vy jste to přeci přinesla." Odpověděl Zelenka.

"No… Já to vyhrála v jednom pokerovém zápasu v Las Vegas. Hrála jsem s takovým podivínem. Vypadal, že byl docela rád, že se toho zbavil. Nevěděla jsem, co s tím, tak jsem to radši dala do útulku. Najednou jsem pak u dveří kláštera měla americkou vládu a pak jsem se ocitla tady. Nikdo nevěděl, co s tím." Objasnila mu situaci.

"Jaký podivín vám to dal? Jak vypadal?"

"Ani nevím… Takový blonďák. Měl úplně bílé vlasy a dlouhý plášť. Vypadal tak trochu jako vodník."

"Tak mokrý?" prskl pobaveně Zelenka.

"Ne, tak zelený." Odpověděla Mariella.

Zelenka se zamračil. To, že italské jeptišky hrají ve svém volném čase poker, mu nepřišlo zas až tak divné. Ale popis toho cizince… Zelený? S bílými vlasy? Ten popis docela dobře odpovídal mimozemské civilizaci zvané jako Wraithové. Ale on se domníval, že jim je už konec. Viděl přece, jak páchali hromadné sebevraždy na Planetě dětí.

"Jo, a ještě něco…." Vzpomněla si náhle jeptiška. Radek zaujatě vzhlédl. "Měl takové zvláštní pohyby… Jako by byl - svatá matičko, ochraňuj mě před takovými lidmi-homosexuál." Mariella se pokřižovala, když vyslovila poslední slovo. Jako by ji tu snad nějaký bůh mohl slyšet.

"Aha." Seznal Radek. Bílé vlasy, zelená kůže, homosexuál. To musel být určitě náš Bobby, došlo mu. Stále mu ale nešlo do hlavy, jak se k takové věci mohl dostat i Bobby. Nic takového nikdy u žádného Wraitha neviděl.

"Jé, podívejte se, jaké to dělá nádherné tvary!" zajásala jeptiška.

Mezitím přišla do laboratoře Jeanette. Když spatřila jeptišku stojící jen pouhých pět centimetrů od Radka, nakvašeně založila ruce na prsou a zůstala stát ve dveřích.

"A jak je to velké a…." Mariella chvíli hledala ta správná slova. "Tak krásně slizké…"

Zelenka se nad jejím nadšením musel pousmát. Jemu to také připadalo slizké. Ale rozhodně se mu to nezdálo krásně slizké.

"Tak si říkám, jestli mě pořád potřebuješ." Ozvalo se ode dveří. Radek i Mariella se ohlédli.

"Měla jsem najít něco, co by v téhle místnosti mohlo explodovat, vzpomínáš?" připomněla Zelenkovi Jeanette. Tahle situace jí připadala neuvěřitelně ironická - měla strach z toho, že jí uteče, až mu poví, že z něj bude otec a on si tu zatím seděl u stolečku s římskou jeptiškou a kochal se krásami nějaké vesmírné příšery.

"Jo, jsem rád, že jsi přišla." Odpověděl Radek a usmál se na ni. Jeanette si to namířila ke skleněné krychli. Zelenka se jí pokusil políbit, ale ona se mu vyhnula a pokračovala v cestě. Aniž by dala najevo, že si je vědoma přítomnosti sestry Marielly, chopila se svých nástrojů, které měla naskládané na stolku hned vedle, zapnula je a začala skenovat oblast stolu, kde se podivný vetřelec nacházel. Ten se mezitím proměnil v malou baletku. Jeanette se zatvářila pobaveně. "Jak ses mohl bát, že by tohle mohlo explodovat?" sykla směrem k Radkovi.

"V předpisech je napsané, že každý nový druh organismu musí prozkoumat nejdříve nukleární experti a až pak ostatní vědci."

Na tohle neměla Jeanette co říct. Poctivě oskenovala stůl, zapsala do počítače nějaké údaje a uklidila náčiní. "Je to naprosto v pořádku. Tohle nevybouchne, ani kdybys do toho dal rachejtli." Seznala. Pak se otočila k Radkovi. "Je to všechno?"

Přikývl.

"Fajn." Osekla Squirellová a otočila se k východu.

"Jeanette, počkej!" zavolal za ní Zelenka a vyběhl za ní z laboratoře. Sestra Mariella si tu připadala malinko zbytečná.

"Pospíchám na oběd." Odpověděla nukleární expertka za chůze, aniž by se otočila. Vzápětí ucítila, jak ji něčí silná ruka chytila za paži a přinutila ji otočit se.

"Nemohla bys mi vysvětlit, co se to s tebou děje?" vyštěkl na ni Zelenka. Už ho to zjevně přestávalo bavit. Jeanette vyjekla, jak ji jeho stisk zabolel, proto ho trochu povolil. "Poslechni. Jsem zmatený. Už nějakou dobu se mnou nemluvíš. Snažíš se mi vyhýbat. Já nechápu, proč taková náhlá změna! Co se stalo? Proč si připadám zbytečně? Co jsem udělal špatně? Jeanette, řekni mi, co bych měl vědět, ať je to cokoliv."

Squirellové se chtělo brečet. Jedna polovina její duše chtěla tu pravdu vykřičet tak silně, že by to mohla slyšet cela galaxie Pegasu. Chtěla už ulehčit svému srdci, které nosilo tíhu toho tajemství. Chtěla se mu svěřit. Ale druhá polovina jí říkala, jaké by to mohlo mít následky, a ona Radka nechtěla ztratit. Jenže jestli něco neudělá, ztratí ho tak jako tak. A tak jen stála, dívala se mu do očí a donutila se nechat ty své otevřené, protože kdyby jen jednou jedinkrát mrkla, neudržela by slaný potok.

"Jeanette, prosím." Zašeptal zoufale.

"Nejde to…" odpověděla potichu.

"Proč?" naléhal.

Protože bych tě navždy ztratila, chtělo se jí říct. "Není na to vhodná chvíle."

"A kdy bude vhodná chvíle, za sto let?"

Ne, až porodím! "Nech toho!"

"Ne, ty toho nech."

Drásalo jí to srdce, když ho viděla takhle. Byl smutný, byl naštvaný, a co bylo nejhorší, byl zklamaný. Zklamaný její důvěrou. Chtěla ho obejmout a všechny ty slzy vyplakat na jeho rameni. Chtěla vyjeknout: Budeš otec! Ale jedna věc byla si to umínit a druhá provést to.

"Jeanette, řekni mi to dřív, než mě přestane zajímat, co se děje."

To zabolelo. Už jí připadalo zbytečné říkat: Nic se neděje, všechno je oukej, jen jsem se špatně vyspala. Už to prostě nešlo.
"Netlač na mě. Prosím."

S těmito slovy se otočila a byla pryč. Nechala ho tam stát. Co měl dělat? Volat za ní? Běžet za ní? Bylo by to ještě horší. Jejich vztah se tím tajemstvím hroutil. Jak ti mám pomoct, když mi nechceš prozradit, co se děje, Squirellová? Má to s námi vůbec cenu?