XIV.

"Evelin, tolik jste mi všichni chyběli…" jásala doktorka Krizová.

"Ale no tak, neviděly jsme se přece jen pár dní!"

"Bylo to jako roky. Hrozně jsem si na vás tady zvykla." Usmála se Jana. Tomu Evelin docela věřila. Jana se totiž při pobytu na Atlantidě pořádně naučila anglickou výslovnost a týden ve Washingtonu z ní udělal jiskřivého člověka. Zářila, a když se na ni člověk podíval, musel zářit taky. "A kdopak je tenhle krásný pán?" otočila se Jana k Dannymu. Tmavé vlasy jí spadaly přes ramena a brýle vyměnila za zelené kontaktní čočky.

"Jano, tohle je Danny."

Doktorka Krizová se usmála od ucha k uchu. "No ne! Ten Danny?" ubezpečovala se.

"Ano, ten Danny. Můj manžel." Odpověděla Evelin. Messer zatím stačil přispěchat k Janě a na uvítanou jí podal ruku. Potřásla s ní. "Rád vás osobně poznávám. Neprošvihl jsem ani jeden díl pořadu Popovídejme si, prosím!. V práci to dokonce sleduji potají, ani Mac o tom neví." Usmál se.

"Těší mě, detektive Messere. Jste detektiv, že jo? Děkuji vám za přízeň. Bohužel se obávám, že víc dílů tohoto pořadu už asi neuvidíme."

"Co se vlastně stalo, Jano? Bylo to všechno tak strašně narychlo…"

Jana se otočila zpět k Evelin a pohrdavým tónem pronesla: "Zkrátka a jednoduše - dali mi tučný šek pod podmínkou, že už se v televizi nikdy neukážu."

Danny a Evelin se na ni pochybovačně podívali na znamení, že nechápou.

"Pamatujete si na ten díl s Michaelem Jacksonem?"

Danny horlivě přikývl.

"Ten jsem zrovna propásla…" zasténala Evelin. "Ale nahrála jsem si ho!" dodala spěšně, aby jí kamarádka nemohla nic vytknout. Krizová nad tím mávla rukou.

"No, druhý den po tom díle dostala televize stížnost od Janet Jackson za to, že jsme prozradili, že vlastně s Michaelem nebyli sourozenci. No a po díle s Heathem Ledgerem si zase stěžoval policejní prezident, protože jsme ohledně Ledgerovy smrti pustili do světa příliš informací… Zkrátka ředitel televize seznal, že mu vyjde levněji, když ten pořad vysílat nebude, než kdyby kvůli němu pořád podplácel soudce, abychom vyhráli soudy s rodinami slavných, takže…." Jana se odmlčela. Pak se zhluboka nadechla a zase vydechla. "No, nebudu to řešit. Je to za mnou. Ale řeknu vám, díky tomu tučnému šeku z televize si budu moci užívat důchod!" zasmála se nakonec.

"No tak pojď, doprovodíme tě do tvé ubikace! Tvá ordinace zůstala naprosto nedotčená, můžeš se vrátit, kdy budeš chtít." Vybídla ji nakonec Evelin. Jana se chopila kufříku na kolečkách - svého jediného zavazadla - a vydala se za manželi Messerovými, aby nejen probudila své krásné vzpomínky z Atlantidy, ale také aby se pustila radikálně vylepšit psychické zdraví všech svých kolegů. Po týdnu na Zemi se totiž cítila krásně odpočatá a jako znovuzrozená…

 

Generálovi O'Neillovi bylo seshora přikázáno dohlížet na vědecký výzkum s neznámým mimozemským tvorem, a tak se tedy vydal do pokusné laboratoře, aby dohlédl na toho, kdo dohlíží na malého gumového vetřelce. Když došel k laboratoři, zaklepal, jak ho to učili doma, nejen proto, že to bylo slušné, ale hlavně proto, aby vědce nepřerušil při práci, protože věděl, že zacházení s mimozemskými technologiemi je velice ošemetné a kdyby vědce vylekal tím, že by vrazil do místnosti, nejspíš by se polekal i gumový vetřelec a celá práce by byla v… kýblu.

Očekával něco jako: "Dále" nebo "Vstupte", ale nic takového se neozvalo. Vzal tedy za kliku a otevřel dveře.

Uvnitř ho čekalo velké zklamání. Nebyl tu ani jeden z vědců, kteří by na tomto experimentu měli pracovat a co Jacka ještě víc znepokojovalo, nebyl tu ani sám experiment. Jeho oči vyhledaly skleněnou krabici, v níž měl být mimozemský tvor uchován a zděšeně zpozoroval, že víko krabice je roztříštěné na zemi a mimozemský vetřelec nikde.

"No to snad…!" ujelo mu. "To jsem zvědav, kdo mi tohle vysvětlí."

Naštvaně zabouchl dveře a rozhodl se, že najde toho, kdo má tohle na svědomí. Jenže v příští vteřině mu myslí přeběhlo něco úplně jiného. Sotva se otočil, jen zděšeně otevřel ústa, vykulil oči a vzápětí se dusil čímsi lepkavým, gumovým a nechutným, co mu skočilo otevřenými ústy do krku s nažilo se to dostat hluboko do jeho útrob.

Ten pocit byl naprosto odporný. O'Neill měl chuť zvracet, ale nemohl, protože to, co mu lezlo do krku jako oslizlý had, jako vetřelec, jako go´ald, mu ucpávalo jícen, takže z něj nemohlo nic ven ani dovnitř. Ucpalo mu to i průdušky a on nemohl dýchat. Divoce rozhazoval rukama doufajíc, že tak uloví nějaký kyslík, který by mu dodal sílu, ale jen se víc zadýchal a tím to bylo hroší. Jack se skoro v bezvědomí zhroutil na podlahu. Chtěl zařvat, chtěl zakřičet, chtěl přivolat pomoc, která by ho vysvobodila, ale z jeho úst nic nevyšlo, jeho hlas zněl jen v něm samém a rozezníval jeho vnitřnosti tou obrovskou bezmocí a ponížením…

O chvíli později si už potvora prodrala cestu do jeho těla a Jack O'Neill ztratil vědomí.