VI.

Například včera viděli v tomto pořadu Elvise Presleyho. Ten pocházel ve skutečnosti z trojčat, přičemž své dva bratry horoucně zatajoval - jeden z nich měl totiž až příliš rád růžovou a druhý se choval spíš jako žena, než jako muž. Oba lae byli stejně jako třetí bratr obdařeni přírodou tanečním talentem, takže Elvise mohli zastupovat na koncertech. Nakonec z nebohého Presleyho vypadlo, že vlastně on sám na žádném svém koncertě nebyl. Vždy ho zastoupili bratři Jacob nebo Edward.

To holt dokáží otázky a přísné pohledy doktorky Krizové, odbornice na lidskou psychiku, která měla již tu čest poznat mnohé stránky lidské osobnosti…

Jejím dalším hostem měl být Patrick Swayzee. Televize BBC ale už teď vzkazovala svým divákům, že pokud někdy shlédli film Hříšný tanec nebo Duch, měli by příští čtvrtek televizi raději vypnout.

K psychicky výzvědným prostředkům, jak nebohé hologramy hvězd donutit, aby řekly pravdu, samozřejmě patřilo i donucovací prostředí.

Jana si zakládala na barvách. Jí náleželo červené otáčivé křeslo. Červená totiž lidi neuvěřitelně dráždí a oni se pak snáz podřeknou. Zesnulým celebritám pak patřilo hnědé křeslo bez otáčivého mechanismu. Hnědá proto, aby na lidi působila pochmurně. Stolek mezi Janou a jejími hosty byl ze žlutého skla. Z tak žlutého, až bolely oči, jak se stůl ve světle blýskal a vrhal fosforové odlesky. Naopak zde nesmělo být nic zeleného nebo modrého - tyto barvy zase lidský charakter příliš uklidňují. A to pro tento pořad nebylo dobré.

Ať tak či onak, Michael Jackson se pořád usmíval, i když barvy na křeslech se mu moc nelíbily a Janiny otázky mu nebyly ani trochu příjemné. Buď byl velmi psychicky vyrovnaný, že to na sobě nedal znát, nebo mu jeho plastická operace nosu nedovolovala pohybovat s mimickými svaly. Každopádně hologram zesnulého zpěváka vypadal spokojeně. Nožku přes nožku, ruce líbezně zkřížené na klíně.

"Víte, po vaší smrti vyplula na povrch taková domněnka…" začala Jana.

"Jen se ptejte, má milá…" pobídl ji Jackson.

"Údajně jste měl incestní vztah se svou sestrou Janet?" povytáhla Jana obočí.

"Jo takhle… No, ano, měl jsem s ní milostný poměr." Jana nastražila uši. "Ale nebyl to incest. Janet není mojí pokrevní příbuznou."

"Že ne?" tohle byla nejspíš další vhodná senzace. Sledovanost pořadu bude trhat rekordy.

"Ne. Vlastně to tenkrát byla chudá barmanka z Afriky, která mě s pistolí u spánku donutila, abych ji dostal do šoubyznysu. Tak jsem jí napsal pár textů. Ty najdete na jejím prvním albu. Poté už se do toho dala sama. Všude jsme říkali, že je to moje sestra, aby se nikdo nedozvěděl, jak se předtím živila."

"Vaší matce nepřipadalo nic divného na tom, že noviny jakousi pro ni cizí holku označily jako vaší sestru a tedy i její dceru?"

Michael nad tím mávl rukou. "Ále… Donutil jsem otce, aby matce řekl, že se kdysi zapletl s nějakou Afričankou, s kterou zplodil dceru. A ta se najednou záhadně objevila v Americe, aby poznala svého otce. Máma to celkem vzala."

"Pane Jacksone," řekla decentně Krizová. "nebojíte se, co bude následovat potom? Pokud tohle vaši rodiče slyší… A Janet by jistě nikdy nechtěla, aby se takováhle informace dostala na veřejnost…" zapochybovala.

"Ale no tak, doktorko." Usmál se Michael. "Já jsem po smrti. Nemyslíte, že mi to může být úplně jedno?"

Jana se pousmála. "Chápu. Můžete nám ještě říct, jak to bylo s tím vaším zadlužením?"

"Vlastně-" Michaelův hologram náhle přestal fungovat. Nejdříve přestal vydávat jakýkoliv zvuk, takže všem připadalo, že Jackson prostě oněměl. Pak ustrnul v jednom pohybu s napřaženýma rukama a otevřenou pusou a začal problikávat jako televizní obraz postupně ztrácející signál. Vypadalo to děsivě.

Během pěti vteřin zmizel úplně.

Jana se zachovala profesionálně a prohlásila: "Dobrá, počkáme tedy, než se pan Jackson uvelí k nám vrátit." Samozřejmě to byla poznámka na ty, kteří měli na starosti holografické projekce mrtvých celebrit.

Po minutě začala panikařit. "No, milí diváci, vypadá to, že nastala ta pravá chvíle, abyste si došli na záchod! Uvidíme se znovu po půlhodinové reklamě!" Jana se zářivě usmála, zamávala divákům, a když se vypnula kamera, naběhla do zákulisí, aby si podala toho, kdo má tuhle situaci na svědomí.

John Sheppard nakvašeně vypnul svou LCD televizi. Právě to začalo být docela zajímavé. Na reklamy fakt neměl náladu. Odhodil dálkový ovladač SAMSUNG a vydal se ven z ubikace. Bylo fajn vidět psycholožku, jak své znalosti dovedně využívá. Teď chtěl ale vidět spíš kapitánku Deafovou.

Když došel k její ubikaci, zarazil se. Už chtěl dát najevo svou přítomnost, ale slova, jež přes dveře zaslechl, ho tak přikovala ve strnulém pohybu, že zkrátka nemohl pokračovat. Zmohl se jen na to, aby nastražil uši a vnímal hlas Jane Deafové.

"Těhotná? Pane bože, to je hrozný!" vyjekla Jane. Znělo to zoufale. John ještě chvíli zaraženě stál u dveří. Po chvíli se ozvalo: "Ne, ne! Ne!"

Sheppardovi to stačilo. Svůj nápad navštívit kapitánku Deafovou rychle zavrhl a vytratil se. V hlavě mu stále zněla její slova: "Těhotná! To ne!"

Samozřejmě přes zavřené dveře její ubikace nemohl vidět, že Jane se zděšeně převalovala v posteli a ošklivé sny ji nutily křičet ze spánku…

 

Plukovník John Sheppard: Velmi schopný. Už několikrát zachránil město jen pomocí svých svalů. Je velmi důležitou součástí týmu. Pokud by ho někdo chtěl vyhodit, nejspíš by museli nejdříve vyhodit mě, protože já za něj budu bojovat. Jako můj zástupce ve velící pozici se skvěle osvědčil, psala zrovna Eve. Roční hodnocení podřízených už měla skoro za sebou. Už jí zbývali jen McKay a Thruman.

"Smím dál?"

Zaneprázdněná prací si ani nevšimla, že do její kanceláře někdo vstoupil. Kdyby ji chtěli vykrást, nejspíš by jí to ani nedošlo. A to mám za muže policajta, napadlo ji. Nepřítomně zvedla oči, aby se podívala, kdo ji navštívil a pak je opět vrátila k obrazovce počítače.

"Ahoj, Jacku. Přišel jsi dohlédnout na to, jak vykonávám svou práci?" Něco na Sheppardově hodnocení se jí nezdálo, takže celou větu smazala, aby ji následně sepsala znovu.

"Vlastně jsem přišel soukromě." Odpověděl Jack a stoupl si nad její stůl.

"Taky jsem s tebou chtěla o něčem mluvit." Řekla Evelin, chňapla po fotografii generála O'Neilla (která se bůhví proč opět objevila na jejím stole), postavila se tak prudce, že její židle odletěla a zarazila se až o zadní stěnu místnosti a fotku nastavila O'Neillovi přímo před oči.

"Nevíš o tom náhodou něco?"

"Heh…" nechápal Jack. "Jo, něco ti o tom můžu říct. Na té fotce jsem já. Ta fotka je stará tři roky a pochází z doby, kdy jsem ještě nebyl generál. Tehdy jsem se ti totiž líbil nejvíc." Zašklebil se.

"To nemyslím!" vypískla Messerová. "Ráno ta fotografie nebyla na stole!" objasnila mu.

"Tak se jí asi zachtělo vylézt z toho odpadkového koše a vrátit se na svoje původní místo."

Evelin se vítězoslavně usmála. V tu ránu si Jack uvědomil, jakou udělal chybu.

"Aha! Ty víš, že se ta fotka měla nacházet v koši, nikoliv na stole!"

"Počkej, Eve…" chlácholil ji O'Neill. "Mimochodem, kde je tvůj manžel?"

"Spí."

"Uff…" Oddychl si Jack.

"Proč tu fotku pořád vyndáváš a vracíš ji na místo?" pokračovala Eve.

"Protože mi jí v tom koši bylo líto."

Aby Eve Jacka ještě víc naštvala, znovu ji hodila do koše. Zahrabala ji až úplně ke dnu. "Nemáš právo lézt do mojí kanceláře a prohrabávat moje osobní věci!" vyjela na něj.

"Zato tys mi mohla říct, že jsi už deset let vdaná. Není na to sice zákon, ale v rámci mezilidských vztahů by bylo dobré takové věci říkat, Evelin."

Messerová si povzdechla. "Promiň. Není to tak jednoduché, víš?" řekla sklesle.

"Kdybys mi to řekla, než jsem se do tebe zamiloval, bylo by to jednodušší. Takhle trochu nemám v citech jasno. Koho z nás miluješ?"

Evelin cítila, že se jí do očí dere slušná várka slz. Pohlédla na O'Neilla. "Miluji vás oba!"

Jack se na ni nechápavě podíval.

"Já vím, jak to zní! Jak je možné, že někdo může milovat dva muže najednou. Ale musíš to pochopit, Jacku. Danny je moje opora, část mého života, moje soužití v New Yorku! Než jsem přišla sem, byla jsem s ním šťastná! Ale od té doby, co jsem tady… Tolik mi chyběl. Pak ses objevil ty a-" slzy se nečekaně spustily, i když se je snažila sebevíc potlačovat. "Nepochopíš. Nemůžeš to pochopit. Co teď cítím."

"Takže jsi se mnou byla jen proto, že jsem ti vynahrazoval tvou lásku k Dannymu? Protože jsi neměla nikoho jiného, ke komu se přitulit?" povytáhl O'Neill obočí.

"Ne!" vyjekla Evelin. Skoro se lekla, aby svým hlasem neroztříštila skleněné stěny své kanceláře. Otřela si oči. "Když jsem viděla tebe, zamilovala jsem se do tebe! Miluji tě pořád. Jenže když vidím Dannyho… Je to jako žít jiný život. Jeden tady na Atlantidě s tebou a druhý v New Yorku s Dannym."

Evelin pozvedla obličej a zadívala se do Jackových očí. Moc ji bolelo, co v nich spatřila. Zklamání. Smutek. "Máš právo být na mě naštvaný. Nechci, abys mi odpouštěl. Snaž se mě jen pochopit, Jacku."

Danny Messer a Jack O'Neill. Dva rozdílné životy, které se v okamžiku, kdy Danny vstoupil na půdu antického města, spojily v jeden.

"Kdyby Danny nepřijel, dozvěděl bych se to vůbec někdy?" Jackův hlas zněl tak tichý… Jakoby slyšela šumění nočních vln rozbouřeného moře.

"Kdyby se tvůj syn nezastřelil, byl bys dnes tady?" odpověděla mu otázkou. Nenáviděla se za to. Zapřísáhla se, že o téhle nehodě nikdy nebude mluvit. Jack sklopil oči. To zabolelo. Pochopil, že tohle nikam nevede.

"To s tím vůbec nesouvisí, Evelin."

"Ani nevíš, jak moc. Tohle je ten rozdíl mezi životem na Zemi a mezi životem tady." Odpověděla tiše. Jakoby zahlédla, jak se Jackovy oči mokře zaleskly. Bezeslova se otočil a vyšel z její kanceláře.

Evelin sklopila pracovní notebook.

Proud slz už zkrátka nešlo zadržet.