VIII.

"Nech toho." Ohradila se Squirellová. Nevypadala vůbec vesele. Svůj oběd spíš provrtávala vidličkou, než aby ho jedla, civěla do něj a na Estel se ani nepodívala.

"Jsi v pořádku? Co se ti stalo?" starala se Estel. Jeanette k ní vzhlédla. "Co by se mělo stát?"

"Jeanette, vždyť vůbec nejíš. To k tobě nejde." Připomněla jí Jane. Squirellová pokrčila rameny a pokračovala v činnosti. Estel se pomalu (po anglicku) pustila do jídla. Jane se na svou mlčící kamarádku ustaraně podívala.

"Měla bys mu to už konečně říct." Poradila jí.

Squirellová si povzdechla. "Když ono to není tak jednoduchý, víš?" odpověděla Jeanette.

"Doktor Zelenka to pořád neví?" dovtípila se Estel. Squirellová zakroutila hlavou.

"Jeanette, takhle to ale dál nejde. Oba se nesoustředíte na práci! Radek měl dneska ráno opravovat na ošetřovně počítače a byl tak rozrušený, že ty přístroje jsou na tom teď ještě hůř, než předtím! A kvůli tvé duševní nepřítomnosti nás málem vyhodilo do vzduchu pár rachejtlí!"

"Tak to teda trošku přeháníš!" uzemnila kamarádku Jeanette. O počítačích nic nevěděla a ta nehoda s rachejtlemi se stala ještě předtím, než se Jeanette dozvěděla, že je těhotná.

Do jídelny vešel plukovník Sheppard. Na místo k pultu s jídlem ale zamířil k jejich stolu. Jane Deafová se zamračila - takové chování u Johna ještě neviděla. Co dělal v jídelně bez jídla?

"Ahoj, miláčku," usmál se na Deafovou. "jakpak ti dnes je?" sklonil se k ní a políbil ji. Nevypadal znechuceně, i když Jane právě jedla česnekovou polévku, a se svým dechem by teď mohla celé město ochránit před upíry.

"No… Báječně…" odpověděla nechápavě Jane. "Proč se ptáš? Jak by mi mělo být?"

"To jsem rád." Pošeptal jí John. Pak se podíval na Estel s Jeanette. "No, nebudu rušit váš konverzační kroužek. Měj se." Políbil ještě na rozloučenou kapitánku Deafovou a až teď zamířil k pultu s jídlem, aby si nabral pořádnou porci. Pak si vybral stůl, u kterého seděl doktor Thruman a přidal se k němu.

Jane Johna trochu nechápala. Už od rána se o ni až přehnaně stará. Pro tentokrát se ale rozhodla, že to nechá plavat.

"To je doktor James Thruman? Ten, o kterém jste mi vyprávěly?" zhodnotila vědce Estel. Prohlédla si jeho atletickou postavu, pěkné, zdravé vlasy, i brýle, které mu seděly na nose.

"Jo, to je James." Přisvědčila Jane. "Líbí se ti?" povytáhla obočí.

"Ani náhodou." Odpověděla naprosto klidně Estel. "Představovala jsem si ho teda o moc hezčího."

Jeanette se musela pousmát, i když jí do smíchu moc nebylo.

"Squirellová, musíme s tebou něco udělat."

"A to jako co?" obávala se Jeanette.

"Jane?" skočila jí do řeči Estel. "Mává na tebe instalatér."

"Už zase?" prskla Deafová. Přesto se ale otočila, usmála se na mladého blonďáka a zamávala mu. "To je dnes už potřetí!" postěžovala si.

"Asi se mu líbíš…" usoudila nukleární expertka.

"Neodbíhej od tématu, Jeanette Squirellová!"

Squirellová se zrakem opět zabodla do svého talíře. Estel se na základě vlastních zkušeností rozhodla kamarádce trochu pomoci. Jemně položila Deafové ruku na rameno a zadívala se jí do očí. "Jane, myslím, že pokud mají nějaké problémy, měli by si je vyřešit sami."

"Já nic neříkám. Jen bychom naši těhulku měli nějak jemně dostrčit k tomu, aby udělala něco rozumného."

Squirellová se rozhodla, že návrh své nejlepší kamarádky pro jistotu vyslechne. "Fajn, tak co mám dělat, když se mnou Radek nemluví, nevěří mi, nesoustředí se kvůli tomu na práci a krom toho z celého srdce nenávidí děti?" pronesla ironicky.

"Musíš na to jít jemně, Jeanette. Tím že budeš dělat, jako by se nic nedělo, ho ještě víc rozčílíš."

Estel musela uznat, že pro tentokrát má její přítelkyně pravdu.

"Takže?" pobídla Jane Jeanette. Rýpání v rýži ji už přestalo bavit, takže odložila jídlo stranou a nastražila uši, i když se snažila vypadat nezúčastněně.

"No… Co takhle uspořádat nějakou romantickou večeři, kde bys mu to všechno pomalu, jemně a něžně pověděla?" povytáhla Jane obočí. Squrellová chápala, co má na mysli - pokud slova jemně, pomalu a něžně používala v jedné větě, myslela na jedinou věc….

"Jane, já myslím, že po tom všem se mnou nebude zrovna teď chtít spát."

"Když myslíš…" Jane též odložila prázdný talíř. Estel, jako pravá Angličanka, nebyla ještě ani v půlce oběda.

"Já nevím…" povzdechla si Jeanette.

"Squirellová, čeho se pořád bojíš?" otázala se Jane. "Osobně si myslím, že bude štěstím bez sebe, až se to dozví!"

Jeanette si bezděčně vzpomněla na vyprávění doktora McKaye o tom, jak se Radek vydal opravovat generátor na Planetu dětí, nebo jak prohlásil, že pokud její maminka chce vnoučátka, má si je adoptovat. To, že nesnese synovce své sestry si raději ani nepřipouštěla.

"To si myslíš ty…." Pokrčila rameny Jeanette.

Doktor Zelenka právě vstoupil do jídelny. Jeanette dělala, že jí něco spadlo na zem, aby měla záminku vlézt pod stůl a zmizet mu z dohledu.

Zelenka si nabral trochu jídla, zamířil k Sheppardovi s Thrumanem a dal se s nimi do řeči. Bohužel, James s Johnem právě dojedli, takže po několika minutách odešli a Radek osaměl.

Jeanette se mezitím zase vrátila na svou židli a tvářila se, že pro ni pravá polovina jídelny neexistuje.

"Myslím, že ničeho nedosáhneš, když se budeš chovat jako pitomec, Jeanette." Řekla Estel.

Jeanette si to taky myslela. Bohužel nevěděla, co jiného má dělat.

"Teď se zvedneš, půjdeš za ním a pozveš ho k sobě na večeři." Řekla Jane.

"Co? Teď?" nechápala Jeanette.

"Ano, teď! Chceš snad čekat do porodu?"

"Třeba!"

"Jdi."

"Ne!"

"Hned."

Jane se tvářila neústupně. Squirellová si uvědomila, že to vlastně dělá jen kvůli ní. Na druhou stranu - nejspíš má pravdu. Odsunula židli od stolu a vstala. Pak se ale znova posadila. Deafová obrátila oči v sloup. Estel Tylerová se na kamarádku překvapeně podívala.

"Co když se mnou nebude chtít mluvit?" zapochybovala Jeanette.

"Věř, že si nic nepřeje víc." Ujistila ji Estel.

"Třeba nebude chtít přijít!" vymlouvala se Squirellová.

"Tak si piš, že ho tam vlastníma rukama dotáhnu." Řekla rázně Jane.

Squirellová si povzdechla. Podruhé odsunula židli a zamířila k Radkovi. Doufala, že její hlasitě bušící srdce neuslyší celá jídelna.

Estel dokonce přestala na chvíli jíst, aby mohla sledovat počínání své kamarádky. Ona i Jane viděly, jak si Jeanette k Zelenkovi nesměle sedla. Vědec se na ni usmál. Jeanette mu úsměv oplatila a dala se do řeči. Na tu dálku Estel s Jane nerozuměly, co říká, ale z jejích gest a pohledů usoudily, že se mu omlouvá za své jednání a přesvědčuje ho, aby za ní večer přišel.

"Jane, je sice pěkné, že jsi to Jeanette navrhla, ale kdo tu večeři uvaří? Nebudou přeci jíst ty sendviče, které tady dělají." Vzpomněla si Estel. Jane se na ni vyděšeně podívala. "To mi nedošlo…"

"A to není všechno," pokračovala Tylerová. "budou potřebovat taky obsluhu a hudbu. Tak vypadá romantická večeře."

Jane se plácla do čela. "No, já jsem teda dobrá. Kde tohle všechno seženeme?"

Estel se zakřenila. "Něco vymyslíme. Vlastně myslím, že nějaký nápad už mám…" usmála se.

Jeanette se vrátila. Zvedla ze stolu tác s jídlem a chtěla ho odnést, kapitánka Deafová ji ale zarazila.

"Přijde?"

Squirellová přikývla. V obličeji byla celá zelená. Otočila se a odnesla tác k odkládacímu pultu. Pak zamířila k východu.

"Kam běžíš?" zavolala za ní Estel.

"Někam, kde mě nikdo nebude hledat!" odpověděla Jeanette a byla pryč.

Tylerová se nechápavě podívala na Deafovou. "Kam mohla jít?"

Jane si povzdechla. "Na střelnici."

 

Západ slunce byl dnes opravdu nádherný. Danny měl skvělý nápad vyjít si ven, napadlo Evelin. Zamilovaně se procházeli po molu, usmívali se na sebe a povídali si - byla to stejná atmosféra jako tehdy, před deseti lety, těsně předtím, než se vzali, snad jen s jedinou výjimkou - tenkrát nebylo všude kolem nich moře a Atlantida.

Evelin se zachvěla zimou. Všímavý manžel ji objal, aby ji zahřál. Vděčně se na něho usmála.

"Chyběl jsem ti?" zašeptal.

"Ani nevíš, jak moc." Odpověděla. Přitulila se k němu blíž, aby mohla vnímat nejen teplo, které z něj vycházelo, ale vůbec celou jeho existenci. Danny, tady na Atlantidě. Jako by s sebou přinesl kus New Yorku, celou jeho domovskou atmosféru.

"Promiň, že jsem tě tak přepadl. Měl jsem ti dát vědět dřív, že přijedu. Pokud budeš mít hodně práce, pochopím to. Doufám, že jsem ti nepřekazil nějaké plány."

"Neměla jsem žádné plány." Usmála se Eve. "Vlastně jsem ráda. Je fajn tě po tak dlouhé době zase vidět."

"Kdy jsme vlastně měli naposledy společnou dovolenou?"

Evelin zavzpomínala - pokaždé, když dostala dovolenou ona, nedostal ji Danny. Nebo to bylo naopak. Zkusila zalovit v paměti a vzpomenout si, kdy se spolu měli naposledy tak dobře.

"Možná před… Dvěma lety?"

Messer zesmutněl. "Ta naše práce mě někdy štve."

Evelin přitakala. "Jo, naše manželství jsem si nepředstavovala formou e-mailování a občasných telefonních hovorů. Co naděláme?"

Danny pokrčil rameny. "Budeme se s tím muset asi nějak smířit."

Evelin se mu zadívala do očí. "Teď si s tím ale nedělej hlavu. Čeká nás krásný týden…" pošeptala mu. A ve chvíli, kdy se sluníčko ponořilo za široký obzor, ho dlouze a láskyplně políbila.

Na Jacka si za ten večer nevzpomněla ani jednou.