X.

"Dobrý večer, pane Ledgere. Jakpak se dnes večer máte?" usmála se.

"Dnes až překvapivě dobře. Díky za optání."

Jana byla vcelku ráda, že tu dnes má právě jeho - poprvé za svou moderátorskou kariéru měla pocit, že mluví s celebritou, jejíž IQ je vyšší než 50, a navíc - její neteře mají filmy s Heathem Ledgerem velice rády, proto se i ony nacházely v nadšeném publiku.

"Jen tak pro ujasnění, můžete nám připomenout, kdy jste zemřel?"

Heath na krátký okamžik zapřemýšlel. "Dvacátého druhého ledna dva tisíce osm."

"Řekněte, když jste pár hodin před tím, než vás našli, ulehával do postele, napadlo vás, že by to mohla být vaše poslední noc?" optala se Jana.

Heath si povzdechl. Bezmocně si prohrábl blonďatou hřívu. "Vy jste doktorka psychologie, že?"

Krizová se zamračila - co s tím má společného její vysokoškolský diplom? Nenechala se ale vyvést z míry. "Ano," přikývla. "proč se ptáte?"

Ledger se zakřenil. "Je to na vás poznat."

Jana nevěděla, zda to má brát jako kompliment nebo jako urážku. "Můžeme se vrátit k mé otázce, prosím?"

"Když vám odpovím, zajdete se mnou po pořadu na kafe?" povytáhl obočí její host.

Jana trochu ztrácela nit - vždyť tohle je přímý přenos! A ten chlap ji tu normálně začal balit! Navíc, jak by mohla jít na rande s hologramem? Tohle si někdo ze zákulisí šeredně odskáče…

"Dobře, vidím, že na mou otázku nechcete odpovídat, no, nevadí. Zeptám se vás tedy na něco jiného. Řekněte, pane Ledgere, byla to sebevražda, jak se domnívá policie?"

Diváci ve studiu i u televizních obrazovek strnuli. Věděli, že tahle otázku muselo dojít a upřímně na ni čekali.

Nastala chvíle ticha. Když už se Jana domnívala, že došlo k další poruše holografického zařízení, Ledgerovy rty se konečně pohnuly.

"Řeknu vám to takhle: sebevražda to teda rozhodně nebyla."

Jana nevěděla, co má říct.

"Ale vražda taky ne." Pokračoval herec.

"Zajímavé." Zhodnotila situaci Krizová. "Tak jak to teda bylo?"

Skleněné dveře od kanceláře doktorky Messerové se otevřely. Evelin ztlumila televizi dálkovým ovladačem. Ve dveřích se objevila postava Jamese Thrumana.

"Zdravím, Jamesi." Přivítala ho Messerová.

"Evelin." Řekl Thruman. Pokusil se o úsměv, ale místo toho se jen zašklebil a zaměřil svůj zrak kamsi k zemi.

"Ráda tě vidím, vlastně jsem s tebou chtěla mluvit." Evelin vstala ze židle, obešla stůl a opřela se o něj, aby se mohla Jamesovi dívat přímo do očí, které ale stejně utíkaly kdoví kam.

"Údajně se nevěnuješ své práci a jsi myslí neustále pryč. Je to pravda?" Evelin byla zvyklá jednat se všemi na rovinu, čehož si na ní její podřízení velmi vážili. Ani doktor Thruman se s ní nehodlal přít.

"Hádám, že si stěžoval doktor Zelenka." Odpověděl vědec s očima stále vpíchnutýma do země. Evelin nechápala, co ho na té podlaze tolik fascinuje.

"Nebyly tu žádné stížnosti, pouze žádosti, Thrumane. Žádosti o to, abych se pokusila zjistit, co ti nedovoluje se plně soustředit na tvou práci, a to ze všech směrů, nejen od doktora Zelenky."

James konečně zvedl oči a přes brýle zamžoural k Messerové. Evelin se nemohla zbavit pocitu, že v nich vidí náznaky smutku.

"Proto jsem vlastně přišel, Eve. Ano, máš pravdu, jsou jisté věci, jisté problémy, které mi zabraňují v práci."

"Nějaké osobní trable? Máš problém s Carterovou?"

James zakroutil hlavou.

"Jde tu o něco jiného. Před několika dny jsem dostal vzkaz od Veronicy. Její matka zemřela. Moje teta, víš? Kromě Veronicy to byla moje jediná příbuzná." Thruman pocítil, jak společně s vyslovováním těch slov opět zlehčilo jeho srdce. Jako by se zbavil tíhy, temného břemena, neuvěřitelné prázdnoty, která ho dusila.

Evelin se tvářila překvapeně. Její obličej jako by změkl a hlas zjemněl.

"Jamesi… To je mi moc líto…"

Thruman se pokusil usmát, ale jakási blokáda uvnitř jeho srdce mu v tom zabraňovala.

"Přišel jsem s žádostí o několikadenní volno. Chtěl bych se zúčastnit zítřejšího pohřbu."

"Jistě." Odpověděla Evelin. "Zařídím to."

"Pokud možno, byl bych rád, kdybych mohl odejít ještě dnes, Evelin."

Messerová chápavě přikývla. "Samozřejmě. Jdi se připravit, já už to nějak zařídím."

Thruman se na ni vděčně usmál. "Děkuju, Evelin." Poté se otočil a se sklopenou hlavou vyšel z kanceláře své velitelky.

 

James vytáhl ze skříně kufr a začal do něj skládat své vlastnictví. Naházel do něj oblečení, knihy, plakáty a další věci. Když se rozhlížel po pokoji, aby se podíval, na co ještě zapomněl, sjely mu oči k nočnímu stolku, kde stála fotka zbývajících členů jeho rodiny. Starší žena s tmavě hnědými vlasy se jmenovala Ingrid. Nadšeně objímala mladší ženu, veselou, mladičkou Veronicu. Vypadaly jako sestry. Ve skutečnosti to byly matka s dcerou.

James vzal fotku do ruky a zavzpomínal.

Vzpomínal na okamžik, kdy se před dveřmi jejich domu objevili dva policisté. Jejich slova slyšel zřetelně, jako by mu to řekli včera. A přitom už to bylo tolik let…

Jsem sám, prolétlo mu tehdy hlavou. A to byla skutečnost, se kterou se nikdy nesmířil. Tehdy mu bylo devatenáct. Veronica s Ingrid byly jeho jedinými příbuznými, které měl. Jamesův mozek stále odmítal přijmout tu skutečnost, že Ingrid už není.

Když si zpětně přehrával ten okamžik, který měl v paměti už tolik let, ani si pomalu neuvědomoval, že mu vlhnou oči.

Fotografii pečlivě uložil do kufru a šel se obléct do civilu.

O několik chvil později dobalil veškeré svoje věci a sedl si na postel. Bude muset přečkat ještě nekonečně dlouhou hodinu, než mu dovolí vrátit se na Zemi. Uvažoval, zda by se neměl jít rozloučit se Samanthou. Ale co, řekl si nakonec, je to přeci jen na pár dní. Alespoň se to mezi námi uklidní.

Dveře cinkly. Thruman se namáhavě zvedl, aby je došel otevřít.

"Sam!" podivil se.

"Smím dál?" pípla Carterová.

"Jo, jasně… Samozřejmě…" James byl trochu v šoku, že za ním přišla, proto jen neohrabaně uskočil, aby mohla projít. Když vešla, zavřel dveře a znovu se posadil na postel.

"Evelin mi to právě řekla."

James nevěděl, co na to má odpovědět. "Nechceš se posadit?"

Carterová si sedla vedle něj.

"Jamesi, proč jsi mi nic neřekl? Proč jsem se to musela dozvědět od Evelin a ne od tebe?"

Thruman si povzdechl. "Protože takovéhle věci si raději nechávám pro sebe."

"Pro sebe? Takže proč spolu vlastně chodíme? Má to cenu, když mi neprozradíš něco tak důležitého?"

"Sam, počkej! Jsem zmatený! Předevčírem ses chovala tak odměřeně. Veronica mi to napsala až potom, co…" Jamesův hlas se zlomil v půli věty. "Potom, co jsi mi řekla, že se mnou nechceš spát. Měl jsem dojem, že jsi se mnou přestala mluvit. Proto jsem ti to neřekl."

Samantha neměla sílu dál se na něj dívat. Odvrátila zrak a zavřela oči. Zpod víček jí vytekly slzy. Rychle je otřela.

"Fajn," řekla "uznávám, že jsem se nechovala zrovna otevřeně. Ale to, že odcházíš, jsi mi mohl říct."

James se na ni nechápavě podíval. "Já neodcházím! Je to jen na týden, Sam!"

"Ty víš, že ne." Řekla Samantha. Pošeptala mu to, jako by si přála, aby se mýlila.

"Sam, to není pravda…"

"Proč potřebuješ veškeré své věci, když odjíždíš jen na pár dnů?" podívala se na něj znovu Carterová. Thruman se zastyděl - opravdu to tak mohlo vypadat, jelikož si sbalil úplně všechny věci ze své ubikace. Nezůstal tu jediný plakát, žádný z jeho elektronických pomocníků, skříň na šaty byla prázdná.

"Samantho, já vím, jak to vypadá, ale prosím, tohle si nemysli…"

"Tak co si mám teda myslet? Ty normálně utíkáš!"

"Nech toho! Opravdu mi situaci moc nezlehčuješ!" ohradil se James. "Před čím bych asi tak mohl utéct?"

"Co já vím, před zodpovědností například?" poradila mu Samantha. Pak se zadívala do jeho smutné záře a bylo jí ho náhle líto. Zastyděla se a pověsila se mu okolo krku. "Promiň, nechtěla jsem na tebe být taková… Já jen, že… Mohl jsi mi to říct. Mám právo to vědět! Jak ti pak mám věřit, Thrumane? Jak s tebou pak můžu žít?"

Thruman měl obličej zabořený do jejích voňavých vlasů a hladil ji po zádech. "Netrap se tím."

Vysílačku na Thrumanově stolu probudil k životu Evelinin hlas. "Jamesi, je čas."

"Už musím jít." Zašeptal James Samantě do ucha.

"Jo, já vím." Povzdechla si Carterová a odlepila se od něj. Hřbetem ruky si otřela uslzené oči.

Thruman vzal svoje zavazadlo a vyšel z místnosti. Samantha ho následovala.

Do místnosti s Bránou došli beze slova. Oba jako by nevěděli, co říct, co dodat. Uměli si rozumět beze slov. Tohle ale nebyl ten případ.

U Brány už čekala Evelin. Když Thruman s Carterovou přišli, zadávání domácí adresy bylo v plném proudu. Evelin se na Jamese usmála. "V pořádku?"

Thruman přikývl.

"Jamesi, mrzí mě, co jsem ti řekla… Že bych s tebou nikdy nechtěla mít děti a tak… Není to pravda."

"Neomlouvej se. Mám totiž pocit, jako byses se mnou chtěla rozloučit napořád."

A ne snad? Prolétlo jí hlavou.

Z Brány vytryskla obrovská bublina a přístup na Jamesovu rodnou planetu se znovu otevřel. Nedokázal rozlišit, zda prožívá pocity vzrušení nebo smutku.

Otočil se k Samantě. Ta se teď už taky pokoušela usmívat. Thruman se k ní sklonil a dlouze ji políbil. Carterová se jeho polibku úplně oddala. Něco jí říkalo, že je to naposledy. Magická síla Hvězdné brány pár modře osvětlovala.

"Samantho, ať se stane cokoliv, pamatuj si, že tě miluju, ať už nás dělí stovky nebo tisíce kilometrů." Pošeptal jí do ucha.

"Já tebe taky." Odpověděla Samantha. "Ale nevím, jak dlouho to s tebou ještě vydržím."

Thruman se zasmál. Pak se otočil k Evelin. "Mějte se tu."

Evelin přikývla. "I vy se tam mějte. Nezapomeňte se nám s Veronicou a s Rodneym vrátit."

Thruman se otočil a vešel do tajemně zářící modré hmoty, aby se za vteřinu vynořil na velitelství SG-C.

Brána se okamžitě po Thrumanově odchodu uzavřela. Samantha ucítila, jako by to přerušení něco zničilo také v jejím srdci. Otočila se na Messerovou. Ta se na ní chápavě usmála a pomalu se vydala do své kanceláře.

Samantha ještě chvíli stála před Bránou, jako by doufala, že se velký kruh modře rozzáří a opět se v něm objeví James. Nic takového se ale nestalo.

Carterová měla takové tušení, že Jamese Thrumana neuvidí mnohem déle, než jen pár dní.