IV.

"Jano, ty víš, že u nás budeš vždycky vítaná a že tě tu rádi uvidíme." Řekla Evelin.

"Já vím, Eve. Mám tu u vás zázemí a jsem s vámi opravdu ráda. Slibuji, že každou dovolenou, kterou mi v televizi dají, přijedu strávit sem." Usmála se Krizová. Za dobu, kterou tu strávila, se naučila hovořit anglicky bez známek svého ruského přízvuku a také se velmi spřátelila s Evelin, která pro ni měla více porozumění, než kdokoliv jiný. Ne snad, že by si nerozuměla s ostatními z expedice. To v žádném případě. Jen měla pocit, že Evelinina psychika je na tom lépe, než psychické zdraví všech ostatních. Zkrátka, dalo se s ní bavit. A co víc, byla to skvělá velitelka, což na ní Jana jednoznačně obdivovala.

"Víš, Jano, nevím, jestli tvoje show s mrtvými celebritami bude lepší džob, než dělat psycholožku tady u nás." Zvážila Eve.

"Myslím, že je to nastejno. Tak mi neuškodí, když to občas prostřídám. A pak, potřebuji se alespoň někdy vídat se svými dětmi a se svými vnučkami. Tady je to trošku daleko."

Messerová chtěla namítnout, že pokaždé, kdyby Jana chtěla, mohli by vytočit adresu Země a Krizová by své příbuzné mohla vidět hned. Rozhodla se ale, že celý týden přemlouvání, aby tu zůstala, byl dost náročný, proto to raději vzdala.

"Slib mi, že občas napíšeš."

"Slibuju." Usmála se Jana a obě se láskyplně objaly.

"No, tak já půjdu, než mi zavřou." Pousmála se a podívala se na obrovský železný kruh, který se tyčil nad ní. "Mějte se tu. Určitě o mně uslyšíte dřív, než vám začnu chybět." Jana naposledy zamávala, celé expedici, která se s ní přišla rozloučit, chopila se svého kufříku na kolečkách a vstoupila do modré hmoty, aby se během vteřiny dostala domů. Po jejím odchodu se modrá mlha v Bráně rozplynula.

"Bude mi tu chybět." Přiznala se Evelin.

"Doktorko Messerová! Musím s vámi mluvit." Ozvalo se z mikrofonu. Evelin úlekem nadskočila. Možná by se tak nestalo, kdyby se muž, který do něj mluvil, nenacházel hned vedle ní.

"Ano, Chucku?" zamrkala Evelin a pro jistotu vypnula vysílačku.

"Mám tu telefonát ze země, chce s vámi mluvit generál O'Neill." Odpověděl muž, vysoký pohledný blonďák z Kanady, jehož oslovila jako Chuck. V ruce držel mobilní telefon.

"Proč mi to generál O'Neill neřekne kamerou? Tak bychom na sebe možná i viděli." Nechápala Messerová. Všichni za jejími zády se jen stěží bránili smíchu.

"Ehm, víte, já jsem…"

"No, jen to řekni." Vyzval Chucka Zelenka. Bohužel, jeho údělem také bylo uklízení škody po ostatních kolezích, kteří rozbijí techniku, proto se mu nemůžeme divit, že byl poněkud nevrlý, když se technik začal vymlouvat.

"Co se stalo?" otočila se Messerová k Radkovi.

"Ale nic. Jen že tady pán jedl zrovna nad naší kamerou jogurt a ona přestala fungovat, když to do ní vykydnul."

Chuck se zadíval na strop místnosti.

"Jogurt v kameře?" otočila se Evelin zpět k Chuckovi. Ten se pousmál. "Generál O'Neill. Pořád čeká." Poradil jí a ukázal na mobil v její ruce. Evelin raději přestala pátrat po zážitku s jogurtem a přiložila si telefon k uchu.

"Jacku."

"Ahoj, Eve. Za pár minut k vám má přicestovat instalatér, tvůj manžel a inženýrka Tylerová, jestli dobře počítám." Jeho hlas se při slově tvůj manžel zdál trošku ironický.

"Ano." Odsouhlasila Evelin.

"Posílám vám ještě někoho. Jeptišku." Řekl Jack.

Evelin se nejdříve zdálo, že špatně slyší. "Řekl jsi jeptišku?"

"Jo."

"Proč jeptišku?" vyzvala O'Neilla Messerová, když se jí nedostávalo odpovědi. Všichni za jejími zády na sebe začali házet nechápavé pohledy a vyměňovali si slova jako: Jeptišku? Na co jeptišku?

"Jde tu o to, že má pro vás něco, s čím si my tady nevíme rady." Pokračoval Jack. "Posíláme vám takové zařízení, chci, aby ho Zelenka s Carterovou a Thrumanem prozkoumali, když je McKay pryč."

"Aha." Řekla inteligentně Evelin. "Oba ale mají zrovna dost práce. Co to je?"

"Ále, jen takový neškodný kus gumy… Určitě si s tím poradíte." Usoudil Jack. Evelin si povzdechla. "No, co mám s tebou dělat, pošli je sem."

"Jasně. Jo, mám ti dát vědět, až budou dávat na BBC ten Janin pořad Popovídejme si, prosím?"

"Kdybys byl tak hodný…"

"Dobře, končím spojení a posílám ti personál." O'Neillův hlas se ztratil současně s Evelininým stisknutím tlačítka pro konec hovoru. Výhodou nového operátora Milk Pegasus bylo, že se mohli dorozumívat, aniž by měli zapnutou Bránu, což usnadňovalo práci, když si chtěli něco říct soukromě.

Evelin vrátila mobil zpět Chuckovi. "Víte, doktorko Messerová, ohledně toho jogurtu…" spustil.

"Nechci nic slyšet." Zastavila ho Evelin. Chuck se vydal po schodech k ovládacímu panelu Brány. O několik vteřin se kruhy na ní začaly zběsile otáčet. Po chvíli z kruhu vytryskla velká vzduchová bublina a vrátila se zpět do Brány, aby po sobě zanechala jen jakousi modrou hmotu.

"Ježíši, na tohle si nikdy nezvyknu." Postěžovala si Squirellová.

Evelin vykročila k Bráně, aby mohla přivítat návštěvníky. Zanedlouho se z ní opravdu vynořily čtyři postavy.

Ta nejzvláštnější z nich byla oblečená do černého křesťanského roucha a v ruce držela jakousi kovovou krabičku. Její pleť byla světlá a oči modré, skoro splývaly s modrým pozadím vycházejícím z brány.

"Proboha, oni to s tou jeptiškou mysleli vážně…" postěžoval si Sheppard Deafové.

"Doufám, že i s tím instalatérem. Mám vyplavenou ložnici. Už sháním kajak." Usoudila Jane.

Druhá osoba, která upoutala jejich pozornost, byla oblečená do modrých montérek, v ruce nesla obrovský kufr s nářadím a za uchem měla zastrčený šroubovák. Vlasy měl ten muž blonďaté, oči modré a nemohl být vyšší ani než Zelenka, který měřil s bídou 170 centimetrů. A navíc vypadal, jako by ho právě vytáhli ze zaměstnání a poslali bránou. Nepochybně se jednalo o instalatéra.

Třetí postava byla elegantně oblečená a vysoká, příjemně se usmívala. Obličej jí zdobil malý nos a na něm seděly křehké obroučky. Dlouhé rovné vlasy jí sahaly do půli zad. Deafová se Squirellovou okamžitě poznaly, že jde o Estel Tylerovou, jejich dlouholetou přítelkyni, a upřímně se nemohly dočkat, až jí skočí kolem krku a poví jí všechno, co si tak holky většinou říkají. Danielovi Jacksonovi zřejmě padla do oka, neboť z ní nemohl spustit oči.

No a posledním návštěvníkem byl samozřejmě detektiv Danny Messer, Evelinin legendární manžel. Když ho všichni spatřili, napadlo je, že se k Evelin ani trochu nehodí. I když, Squirellová s Deafovou se k sobě otočily se slovy: "Týjo, ten je k sežrání!" když ho spatřily. Bohužel, vzrušení je rychle přešlo, protože Danny se otočil ke své ženě a aniž by jí něco řekl, vzal její tvář něžně do dlaní a vášnivě políbil. Než skončil, stihl ještě bránou projít generál O'Neill, čehož si poněkud překvapená Evelin všimla až potom.

"Jacku, co tady děláš?" vyjekla vztekle. Teď bude muset doopravdy půlit svoje srdce. Doufala, že se s Jackem neuvidí po dobu, kterou tu bude Danny…

Messer se na generála podezřele podíval.

"Řekl jsem si, že když je vás tu najednou tolik, raději na to dohlédnu osobně." Usmál se Jack. Messerová mu chtěla jednu vrazit. Podívala se na něj pohledem: opravdu mi to moc neusnadňuješ. Po chvíli jí došlo, že se z úst starého i nového personálu ozývá obdivné hvízdání.

"Ještě jednu pusu!" zaječel někdo.

"Nebo dvě!"

"Rovnou si to rozdejte!" zařval Sheppard. Jane Dafová mu vrazila facku. "Sprosťáku!"

Evelin raději dělala, že to neslyší. Odstoupila od manžela, aby na ni všichni příchozí viděli.

"Vítám vás na Atlantidě. Jsem doktorka Evelin Messerová a řídím tuto expedici. Obyčejně tedy řeším veškeré problémy, ovšem pokud se vám něco přihodí během následujícího týdne, běžte si s tím za generálem O'Neillem, ať se nenudí." Zakřenila se. Jack na ni vypláznul jazyk. Dannymu jako dobrému detektivovi samozřejmě neušlo, že Evelin má zřejmě osobní důvody k tomu, aby to říkala.

Messerová poté ke každému přišla zvlášť a představila se mu.

"Vy budete nepochybně Karl." Usmála se na malého blonďáčka. Nemohlo mu být víc, než 25.

"Vlastně mi říkají Karl, der Klempner von Beruf, ale bude mi stačit Karl." Odpověděl instalatér.

"To jsem ráda." Oddychla si Evelin. "Buďte tak laskav a běžte za kapitánkou Deafovou, která vám ukáže náš instalatérský problém. Pak vám samozřejmě ukáže vaší ubikaci a provede vás tu."

Karl přikývl a hádal, která s žen tam dole bude asi kapitánka Deafová. Pak uviděl, jak na něj jedna z nich mává a přiběhl k ní.

"Inženýrka Tylerová! Ráda vás poznávám. Vaše babička je moc skvělá osoba! Jakpak se má?" otočila se Evelin k další návštěvnici. Estel na ni zůstala nevěřícně zírat. "Víte, doktorko, ona je už 25 let po smrti."

Evelin zrudla. A zrovna před manželem a před milencem se takhle ztrapním, nadávala si. "Následujte Daniela Jacksona, on vám poradí." Řekla raději a tentokrát jí ukázala, kdo z osob v pozadí je Daniel. Ten se jí vesele ujal a už si ji odváděl kamsi pryč.

Teď už zbývala jen skromná, hubená jeptiška.

"Dobrý den, sestro…"

"Mariello." Pomohla jí chápavě jeptiška.

"Marielle, ano."

"Mariello." Opravila ji. Evelin byla trošku zmatená. "Dobře, ať je po vašem. Chtěla jsem tu vaši věc dát na starosti doktoru Thrumanovi, ale toho zrovna nemůžeme najít, prosím, běžte za doktorem Zelenkou, on se na to podívá. To je ten malý s brýlemi." Navedla jeptišku Messerová.

"Pán Bůh vám vaši ochotu oplať na dětech!" zvolala sestra a rozběhla se k Radkovi. Ten vypadal trošku vyděšeně. Chtě nechtě ji ale musel odvézt do kanceláře. Takže prošel kolem Squirellové, aniž by si jí všiml a ta z toho byla značně nevrlá.

"Abyses nepřetrhnul." Sykla si pro sebe nabubřele.

O chvíli později se vzdálili Messerovi i generál O'Neill. Jeanette Squirellová, John Sheppard a Samantha Carterová v místnosti s Bránou osaměli.

"Pojďte, jdeme na oběd, když nás nikdo nechce seznamovat." Navrhl John. Jeanette se Samanthou se na sebe podívaly, pokrčily rameny a vydaly se se Sheppardem směrem do jídelny.