V.

ATLANTIDA, OBYTNÁ ČÁST

Jeanette Squirellová měla poprvé od doby, co se dozvěděla, že je těhotná, radost. Žít na Atlantidě společně s Estel Tylerovou bylo vědomí, které jí zkrátka nemohlo nechat smutnou nebo ve špatné náladě.

Došla k ubikaci Jane Deafové a mávla rukou před otevíracím mechanismem. Kromě hlasitého cinkání zevnitř se nic nestalo. Mávla tedy ještě jednou. Zase nic. Až po nekonečně dlouhé minutě se dveře otevřely, z nich se vyvalila voda, jenž málem porazila Jeanette a ubohá nukleární expertka to málem neustála. Poté se objevila kapitánka Deafová, promočená až na kost, jako by právě vylezla z rybníku a zapomněla se otřít, namáhavě syčela a za sebou táhla kajak, který ještě maličko plaval, jak se dotýkal zatopené podlahy. Z druhé strany kajaku stál instalatér Karl a pomáhal Jane vynést loď ven. Když vyšel z ubikace kapitánky Deafové a všiml si Squirellové, pousmál se na ni a pronesl: "Guten Tag!" Za uchem měl zastrčený šroubovák a v kajaku se povalovalo další instalatérské nářadí.

"Ehm… Good morning…" na to zmateně Jeanette. Karl se zasmál a pokračoval v práci.

"Potřebovala jsi něco, Jeanette?" zavolala za kamarádkou Jane.

"No, šla jsem navštívit Estel, tak jsem si říkala, jestli bys nechtěla jít se mnou." Odpověděla Jeanette.

"Jo, jasně! Skvělý nápad. Hele, jen co tohle hodíme k západnímu molu, přijdu tam, jo? Jdi napřed."

Squirellová se otočila a namířila si to k ubikaci Estel Tylerové. Voda pod jejíma nohama čvachtala, ale utěšující zprávou alespoň bylo, že instalatér zřejmě díru ve sprše utěsnil, protože potopa nepřibývala.

Ubikace inženýrky Tylerová byla hned vedle té, kde bydlel plukovník Sheppard. Jeanette z jeho bytečku zaslechla hlasitý zvuk, jenž připomínal přímý přenos amerického fotbalu. To byla nejspíš Johnova LCD televize.

Jeanette mávla rukou před otevíracím zařízením a vzápětí se zevnitř ozvalo hlasité DING - DONG, jak zazvonil zvonek. O chvíli později se dveře otevřely a v nich se objevil milý obličej Estel.

"Jeanette!" zvolala.

"Estel…" usmála se Squirellová a objala přítelkyni. "Moc se omlouvám, že jsem za tebou nepřišla dřív, ale měla jsem tolik práce…"

"To nevadí… Ty víš, že jsem ještě plná zážitků z vaší návštěvy Londýna."

"Ehm… Jsou to už přeci tři měsíce…" zapochybovala Jeanette.

"To vysvětli Londýnu." Řekla Estel. Pak si ale uvědomila, že tu není proto, aby kamarádce připomínala její nepovedenou dovolenou, ale že je tu pracovně. "Jak ses od té doby měla? Pořád chodíš s doktorem Zelenkou?" Estel při konverzaci pobíhala po pokoji a ukládala své věci na místo. Když ji Jeanette navštívila, byla zhruba v poloviční fázi vybalování.

Squirellovou vzpomínka na doktora Zelenku nepříjemně bodla.

"Jo, jo, chodím… Jen se teď nějak nevídáme."

"Moc práce?" dovtípila se Tylerová.

"To ani ne. Většinou pracujeme spolu. Je tu takovej jinej problém…" Jeanette se posadila na židli ke stolku.

"Squirellová, ty mi něco tajíš." Podívala se na kamarádku přísně Estel.

Dveře od ubikace zazvonily. Estel je spěchala otevřít.

"Jane!" vykřikla a skočila kapitánce kolem krku. "Tak ráda tě zase vidím."

"Já tebe taky, Estel… Prosím tě, řekni, že Londýn už se vzpamatoval…"

Estel v zájmu štěstí své kamarádky maličko zalhala. "Ale to víš, že jo…"

"Jak se ti tady líbí?" vyzvídala Jane a přisedla si k Jeanette.

Estel vytáhla z kufru několik svetrů a uložila je do skříně. "Je to tu fajn. Ale asi mi bude chvíli trvat, než si tu zvyknu. Přeci jen, je to tu jiné, než doma."

Doma. To slovo znělo kapitánce Deafové i slečně Squirellové zvláštně. Doma. Kde jsou vlastně víc doma? Tady nebo na Zemi?

"Určitě si zvykneš. Navíc, tady u nás ani nebudeš mít čas stýskat si." Usmála se Jeanette.

"Jen se snaž na oběd vždycky chodit dříve než Jeanette, protože naše nukleární expertka mívá často hlad. Kdo přijde po ní, má prostě smůlu." Rýpla si Deafová. Squirellová nakvašeně našpulila rty.

"Za to Deafová nás málem vytopila. Před chvílí jela z ubikace na kajaku." Oplatila jí Squirellová.

"To trochu přeháníš." Zamračila se Jane. Byl rozdíl v tom jet na kajaku a táhnout ho za sebou.

"Mimochodem," zbystřila Jeanette. "co říkáš na svého kolegu doktora Jacksona?"

Estel se zarděla. "No… Je moc fajn."

"Líbí se ti?" vyhrkla Deafová.

"Ne!" zavrhla ten nápad rezoluntně Estel. Moc dobře si vzpomněla, jak se Jane pokoušela před lety dohodit jí muže… Tenkrát se jí hrozně líbil Timothy Smith, nový průvodce, který měl provádět turisty v muzeu. Estel tenkrát ještě nebyla ředitelkou muzea, ale vedoucí oddělení historie. Jane Estel navštívila. Estel se jí se svou láskou svěřila a Deafová se pak pokusila jí Timothyho dohodit… Dopadlo to tak, že Timothy dal příští den výpověď a následně emigroval z Británie do zahraničí. Pak o něm Estel už nikdy neslyšela. Bylo to už pět let zpátky, ale ta vzpomínka byla stále jako živá.

Rozhodla se, že to nebude riskovat v případě doktora Jacksona.

Jeanette s Jane se na sebe pobaveně podívaly. Jejich pohledy říkaly: Aha, takže se jí líbí.

"Opovažte se mi ho dohodit!" upozornila je Estel. "Jane, Daniel tady nemá kam emigrovat."

"Neboj…" mávla nad tím rukou Jane. "Mimochodem, gratuluji ti, Jeanette, Carson mi to právě řekl." Pozměnila rychle téma. Zřejmě nechtěla před Squirellovou rozebírat svůj talent na téma dohazování.

"K čemu?" nechápala Jeanette. Pak si to samozřejmě uvědomila.

"K malýmu Ráďovi, přece." Mrkla na ni Deafová.

"Ne!" zajásala Estel. "Jeanette! Ty jsi… Ty jsi v tom?"

Squirellová neochotně přikývla.

"Nevypadáš moc nadšeně." Seznala Deafová, když si všimla jejího výrazu.

"To proto, že jestli se to dozví Radek, tak ze mě bude svobodná matka."

Jane ani Estel nechápaly, co tím myslí.

"Jestli to Beckett bude roztrubovat každýmu na potkání, jsem v koncích! Musím ho najít." Jeanette vyskočila na nohy a vyběhla z ubikace.
Jane se na Estel nechápavě podívala.

"Víš co, radši ti s tím pomůžu." Nabídla Deafová a pomohla kamarádce s vybalováním.

ATLANTIDA, KANCELÁŘ DR. MESSEROVÉ

"Fíha, tady ty panuješ? Máš krásnou kancelář…" hvízdl obdivně Danny, když ho Eve provedla po své kanceláři. "Kdybych Macovi pověděl, že chci lepší kancelář, než to moje doupátko, nejspíš by mi ještě za drzost snížil plat."

"Víš, drahý, financování tajných projektů americké vlády a financování americké policie, to je trošku rozdíl. A navíc, tohle postavili antikové a ne amíci." Upozornila manžela Evelin. Oči jí sjely na stůl. Zahlédla na něm fotografii Jacka O'Neilla. Ksakru, pomyslela si, ráno jsem ji přece házela do zásuvky! Copak jsem tak hloupá?
Nadávala si v duchu.

Danny se rychle blížil ke stolu. To nebylo dobré. "Danny, miláčku! Počkej! Nechceš se podívat na Hvězdnou bránu?"

Messer se na ni otočil a usmál se. "Ale jo, proč ne…"

"Super!" rozzářila se Evelin. "Víš co, běž napřed, já tady vyhrabu nějaké sušenky a doženu tě, ano?"

"Tak jo." Pokrčil rameny Danny a vydal se z kanceláře. Messerová si oddychla. Rychle přiběhla ke stolu a zkontrolovala manžela, zda se náhodou neohlíží. Když se ujistila, že Danny jde pořád dál a jeho pozornost se soustředí na velký sál, v němž stála Brána, Eve rychle chňapla po fotce a namísto do zásuvky stolu ho neústupně mrskla do odpadkového koše. Doufala, že sem se Danny nebude chtít podívat. Dala bych krk za to, že jsem ji uklízela. Nešlo jí to z hlavy. Pro jistotu se ještě ohlédla, aby se ujistila, že je v místnosti sama, poté vyndala ze skříně Tatranky OPAVIA a vydala se za manželem.

Zatímco manželovi vysvětlovala, jak ten velký kruh funguje, proč ševrony rudě září a kolik symbolů se musí zadávat pro každou planetu, generál O'Neill, který byl celou dobu schovaný za pohovkou v Evelinině kanceláři, přiskočil k odpadkovému koši, vytáhl z něj svou vlastní fotografii a vrátil ji na určené místo na stole. To by bylo, aby si toho jednou nevšiml, když to tam pořád vracím, pomyslel si Jack. Házet mě do koše, to se ti, milá Eve, nevyplatí.

Vyhledávání

Kontakt

V.