XII.

"Generále O'Neille," uvítal ho milým tónem bez úsměvu. "hledáte Evelin?"

Jack se usmál. "Vlastně ani ne. Chtěl jsem mluvit s vámi, Messere. Pozvete mě dál?"

Danny ustoupil stranou se slovy "Prosím…" a když O'Neill vstoupil, zavřel dveře. Poté se otočil k Jackovi. Byl si vědom i jeho generálské uniformy, ale z nějakého neznámého důvodu v něm ta skutečnost nevzbuzovala příliš respektu.

"Copak máte na srdci?"

"Evelin tu není?" ujišťoval se Jack.

"Ne, má ještě nějakou práci." Oznámil mu Danny.

"Chtěl jsem si s vámi promluvit jako muž s mužem…" začal Jack a chvíli hledal další slova. Očima přelétl celé obydlí a na polštáři detektiva Messera jakoby je našel.

"Měl jsem za to, že jsme vám přidělili samostatnou ubikaci, detektive Messere."

Danny se na O'Neilla podíval, jako by pochyboval o jeho duševním zdraví.

"Generále, jsme dospělí. A jsme taky manželé. Opravdu si myslíte, že budeme spát odděleně, když se vídáme párkrát do roka?"

"Omlouvám se… Já jen, že…" že jsem tady ještě nedávno spal já, dořekl si v duchu. Neměl ale samozřejmě dostatek drzosti na to, aby to řekl do očí Evelininu manželovi.

"Chtěl jste mi snad říct ještě něco, pane? Jako muž muži?" zamračil se Messer.

"Važte si Evelin, detektive. Takovou ženu, jako je ona, už nikdy nepotkáte." Jack mu po celou dobu konverzace hleděl zpříma do očí.

Na Dannyho jeho sdělení zřejmě udělalo dojem. Něco v jeho obličeji se změnilo. Změkl a podezíravost se záští jako by se z něj vytratily. Tohle zřejmě nečekal.

"Já vím, generále. Vážím si jí, jak jen můžu. Někdy ale nevím, zda jí to dostatečně dokazuji."

"To nejspíš ano. Miluje vás." Ujistil ho Jack. "Závidím vám. Já takové štěstí nemám."

"Myslíte?" zapochyboval Danny.

"Vím to. Řekla mi to."

Messer si povzdechl. Sklopil oči schované za obroučkami brýlí a v jeho pohledném obličeji se objevil náznak úsměvu a pochopení. "Proč mi to říkáte, Jacku?"

O'Neill pochopil jeho osobnostní oslovení. Návštěva měla přesně takový účinek, jaký měla mít.

"To jen pro případ, kdybyste o tom snad někdy pochyboval. A i když to tak asi podle vás nevypadá, nehodlám vám stát v cestě."

"Díky." Usmál se Danny. V duchu nechápal, jak je možné, že Jack ví o tom, jaké má na něj podezření. "Je to vlastně díky vám, že spolu můžeme být, že? To vy jste zařídil, abych se sem mohl dostat z New Yorku tak rychle." Povytáhl Danny obočí.

O'Neill se usmál. "To nestojí za řeč. Sám vím, jaké to je mít volno jednou do roka."

Danny mu úsměv upřímně oplatil.

"No, už asi půjdu.
Měl jsem dohlédnout na kuchaře v jídelně, byla na ně stížnost. Prý se to tady poslední dobou nedá jíst."

"Mně to tady docela chutná." Prohodil Messer.

To říká možná člověk, který vyrostl na amerických fast-foodech, pomyslel si Jack. "Užívejte si dovolenou, Danny. A pečujte o Evelin - je to klenot, jakého se nikdy nedočkáme ani v tom nejpřepychovějším zlatnictví."

"Nebojte, budu."

O'Neill se měl k odchodu. Mávl rukou před krystaly a dveře se potichu otevřely.

"Řekl byste mi tohle všechno i před Evelin, O'Neille?" zavolal za ním detektiv tónem, jako by ho vyslýchal.

Jack zaváhal, pak se ještě jednou ohlédl na Dannyho. "Ne. Na to jsem příliš zbabělý. A pak, ona sama by možná nechtěla, abych vám to říkal."

Pak vyšel z ubikace.

 

Estel právě dokončovala překlad části stěny s posledním antickým zápisem. Zálohovala data v tabletu a pro jistotu celý překlad ještě kontrolovala, než svou práci odevzdá Danielovi, a následně Evelin. Byla do své práce tak zabraná, že leknutím nadskočila, když na ni promluvil doktor Jackson.

"Dobrá práce, Estel. Jde nám to spolu pěkně od ruky."

"Danieli!" výskla Tylerová polekaně, tablet jí málem vypadl z ruky. "Tohle mi nedělej."

"Promiň, jestli jsem tě vylekal." Omlouval se Daniel. Jen stěží zadržoval smích. Její zčervenalý obličej mu připadal roztomilý. Estel na jeho poznámku nereagovala. "No, naše práce je u konce. Máme hotovo." Prohlásila vítězoslavně.

"Nevím, jestli mám za to být rád, nebo být smutný." Řekl Daniel. Zatvářil se u toho tak hezky, jak to uměl jenom on. I když si to Estel nechtěla připustit, Jackson se jí líbil. "Proč bys měl být smutný?" nechápala. Anebo přinejmenším dělala, že nechápe.

"Počítám, že teď už se budeš chtít vrátit ke své vlastní práci." Připomenul jí Daniel.

Estel vzhlédla od monitoru tabletu a urovnala si brýle na nose. "To asi budu chtít."

"Napadlo mě jen… Moc jsi mi pomohla. Máš ohromné zkušenosti s překlady a já mám ještě pár rozdělaných věcí… Usnadnila bys mi práci."

"Ty na to sám nestačíš?" Tylerová povytáhla obočí.

"To jsem nemyslel…"

"Poslyš, Danieli, opravdu si tvé nabídky vážím. A je mi líto, že ji musím odmítnout. Nejen kvůli své práci." Připustila.

Daniel se zatvářil nechápavě.

"Víš, je to tady opravdu krásné. Všichni se ke mně chováte moc hezky a líbí se mi, že jsi s mou prací spokojený. Ale všechna ta krása a antická technologie na mě dýchá tolik, že mě to až děsí. Chci říct-"

"Vím, co chceš říct." Zarazil ji Daniel. "Já procházel tím samým. Ale po čase jsem si zvykl. Taky bysis zvykla."

"Ne, ty to nechápeš." Zakroutila hlavou. "Já bych si nikdy nezvykla. Já jsem doma na Zemi, Danieli. V Anglii. V muzeu. Tam jsem doma. Mám pocit, že sem nepatřím. Tady s vámi všemi… Je to opravdu nádherná zkušenost, ale já vím, že bych nemohla žít tak dlouhou dobu tady jako Jane nebo Jeanette. Obě mám ráda a obdivuji je, že to snesou, ale já bych nemohla být tak daleko od domova. Chápeš?"

Jackson přikývl. "A kvůli mně bys tu třeba nezůstala?"

Estel se pousmála. "Jedinou mojí láskou jsou mí rodiče, přátelé a dva psi, kterým se nejspíš po jejich paničce už dost stýská. Víc místa v srdci bohužel nemám."

"Dobře, dobře, jenom jsem to zkusil." Daniel se tvářil vesele a chápavě, ale brýle měl celé orosené z toho, jak byl nervózní.

A pak nastala ta trapná chvíle ticha.

A potom ještě trapnější chvíle, kdy chtěli oba ve stejném okamžiku něco říct.

"Danieli!" vykřikla náhle Estel.

"Estel!" vykřikl náhle Daniel.

A zase oba ztichli.

"Ne, pokračuj, skočil jsem ti do řeči, promiň…" omlouval se vzápětí Daniel.

"Ne, ty pokračuj, to já jsem ti skočila do řeči. Chtěl jsi mi něco říct." Vyzvala ho Estel.

Daniel se zasmál. "Asi jsme to oba chytli za špatný konec. Doufám, že neodmítneš pozvání na oběd, Estel. Tentokrát mi nedávej košem."

Tylerová se usmála tak krásně, že Daniel úplně zapomněl, kde se zrovna nachází, proč tam je a co právě dělá.

"Nedám. Ráda s tebou půjdu na oběd."

"Fajn." Usmál se Jackson. Estel vypnula tablet a oba zamířili do jídelny.

"Kde jsi vlastně byla včera celý den?" chtěl vědět.

"Ále…" řekla Estel. "musela jsem pomáhat kamarádce v nesnázích."

"A vydařilo se to?"

Tylerová si vzpomněla na Jeanettin šťastný obličej, když jí doktor Zelenka řekl, že je šťastný nastávající otec. Při té vzpomínce se musela zasmát. "Ano, líp, než jsem vůbec čekala."

"To je dobře." Seznal Daniel. "Mimochodem, závidím tvým psům tak milou a hezkou paničku."

Smích Estel Tylerové zněl opravdu upřímně.