XVII.

ATLANTIDA, JÍDELNA

Estel vyprskla smíchy. Díky bohu, že v puse neměla žádné jídlo ani pití. Jinak by se totiž z toho veselí obsah jejích úst ocitl na Jacksonově obličeji. "Ale ne! To se vážně stalo? Já ti nevěřím!" volala vesele.

"No jasně! A není na tom nic vtipného, Estel." Zamračil se archeolog. Ve skutečnosti byl ale rád, že svou společnici pobavil. To byl totiž účel této večeře. Pobavit ji a možná ještě něco víc… Raději nad tím nepřemýšlel a rozhodl se, že všem událostem nechá volný spád. Estel se mu opravdu líbila, když se smála. I jindy byla hezká. Ale když její tvář rozzářil úsměv, vypadala jako zářící hvězda, jenž nikdy nepoznala starosti či smutek, jejímž důvodem existence bylo smát se a těšit tím smíchem všechny okolo sebe.

"Nevěřím tomu, že jsi byl neviditelný!"

"Sam ti to může potvrdit! Vlastně díky ní jsem zase viditelný." Usmál se.

"To tady na Atlantidě a v SG-C zažíváte taková dobrodružství?"

"No, to si teda piš."

"Závidím ti to tady."

"O důvod víc tu zůstat." Zkusil to Daniel. Bohužel, fígl mu nevyšel. Úsměv na tváři Estel Tylerové se vytratil a proměnil se ve výraz, který vypadal, jako by jeho majitelce náhle z ničeho nic přestala chutnat večeře.

"Myslím, že jsme se dohodli, že už toho necháš, Danieli." Sdělila mu s očima upřenýma do talíře.

"Promiň." Povzdechl si Jackson. "Opravdu se omlouvám. Víš… Strašně mi připomínáš mou ženu. Byla taky tak strašně milá, chytrá a okouzlující. Nezlob se."

Na Estel ta slova hluboce zapůsobila. Nenechala na sobě ale nic znát. Proč jen jsi tak strašně konzervativní, inženýrko Tylerová?, nadávala si v duchu. Jen si přiznej, že lepšího muže, než je Daniel jsi v životě nepotkala. A už nepotkáš. Ale pak si vzpomněla na muzeum. A na svoje jediné dva miláčky, kteří na ni čekali doma, a u kterých si mohla být stoprocentně jistá, že ji nikdy neopustí. Její dva štěkací miláčci Marley a Dixie. Miláčci, kteří na ni už nejspíš netrpělivě čekali.

Daniel dloubl vidličkou do svojí sekané a vložil si ji do úst. "Fuj!" vyjekl, když sousto spolkl. "Teda to je ale hnus!" postěžoval si. Estel se neudržela a musela se rozesmát. I když jí bylo jasné, že Jackson to gesto udělal jen proto, aby ji pobavil.

"Pojď," náhle ožil, odstrčil židli, vzal Estel za ruku a odvedl ji pryč, aniž by se jí vůbec zeptal, zda už dojedla. "něco ti ukážu."

Estel běžela za svým společníkem, který rychle šel bludištěm antických uliček, o kterých si Estel za tu krátkou dobu, co zde je, nebyla schopná zapamatovat, kam vedou. "Kam mě to vedeš?" vyzvídala. Brýle jí na nose legračně poskakovaly, jak se za ním hnala.

"To uvidíš-" Daniel se náhle zastavil, až do něj Tylerová skoro vrazila, opřel se o zeď a druhou rukou se chytil za břicho. Přitom bolestně vyjekl.

"Danieli? Jsi v pořádku?" polekala se Estel. "To není vtipné, pokud to jenom hraješ!"

Jenže Daniel Jackson to nehrál. Se skučením a sténáním se sesunul na podlahu, kde si klekl a svíjel se bolestí, která mu začala svírat útroby. "Bože…" zasténal.

"Danieli!" Estel se k němu sklonila a podepřela ho, zděšeně volajíc jeho jméno.

Jackson se zničehonic začal děsivě klepat jako osika. Estel mu sáhla na čelo. Měl ho úplně studené. "Proboha, co je to s tebou?"

"J-J-Je mi hrozná z-zima…" vykoktal ze sebe Jackson. Přitom si třel ruce, doufajíc, že to vyvolá nějaké teplo, ale situaci si tím ještě zhoršil. Tylerová si v duchu zanadávala, protože jen jednou jedinkrát nevzala na vědomí pravidla expedice na Atlantidě a neměla u sebe právě vysílačku. Sáhla do kapsy Jacksonovi a vytáhla jeho rádio. Ten si toho skoro ani nevšiml.

"Potřebuju doktora!" zařvala do vysílačky. "Honem!"

"Co se děje?" ozvalo se z ní.

"Vy jste lékař?"

"Doktor Carson Beckett. Tak co se děje?"

"Daniel. Svalil se na podlahu a třese se zimou. Já nevím, co mám dělat!" Estel si všimla, že na řasách a na konečcích vlasů se Jacksonovi začaly vytvářet malé kuličky mrazu. Vypadal jako mrtvola zamořená sněhem a mrazem.

"Kde jste?"

"Před jídelnou."

"Vydržte! Někoho tam pošlu."

"Rychle. Prosím!" zaúpěla zoufale Estel Tylerová do vysílačky, kterou už stejně nikdo neslyšel.

Její tvář se proměnila v bezmocnou a zoufalou.

Hvězda zhasla.

Odněkud se ozval poplach, jenž Estel ještě víc vyděsil. Jako by ještě podtrhoval neštěstí, které se v městě dávné civilizace právě dělo.

KANCELÁŘ PLUKOVNÍKA CARTEROVÉ, ATLANTIDA

Siréna nemohla nechat na pokoji plukovníka Samanthu Carterovou, která právě procházela jakési údaje a chystala se zkontrolovat Gumového vetřelce.

Její vysílačka na ni promluvila.

"Plukovníku Carterová."

"Evelin?" odpověděla Carterová. Její modré oči zaregistrovaly, že všechny počítače nacházející se v její kanceláři, se právě zbláznily. Krom jednoho jediného.

"Potřebuji tvou pomoc. Asi tušíš, co se stalo." Jako vždy, velitelka spoléhala na Samantinu inteligenci.

"Vzhledem k tomu, že jediný počítač, který tu funguje, hlásí, že došlo k vážnému úniku chemikálií, hádám, že s tím má co dělat náš malý experiment."
Odpověděla Samantha.

"Bohužel, máš pravdu." Povzdechla si Eve. "Sam, jsi jediná, kdo mi může pomoci. Musíš mě navádět pomocí detektorů známek života zabudovaných ve tvém počítači. Musíš mi říct, kde je ta potvora, abych nás ji mohla jednou pro vždy zbavit."

"Jistě." Odpověděla Samantha a přistoupila k jedinému počítači, který byl ochotný ji poslouchat. Něco naťukala na klávesnici a vzápětí se na obrazovce objevilo právě to, co potřebovala - digitální plán města. Najela myší právě tam, kam potřebovala a zvětšila oblast, na kterou se chtěla zaměřit.

"Spuštění poplachu způsobilo, že všechny tečky začaly jednat. Tečky symbolizující členy naší expedice se rozptylují na různé směry. Až na jednu. Většina zamířila do svých ubikací. Ach ne, několik jich míří k ošetřovně. Ošetřovna je už přeplněná. Ale myslím, že náš problém jsem našla." Hlásila Carterová. Měla na sobě sice vojenskou uniformu, ale teď si v ní připadala podivně bezmocná. "Evelin, nech mě, ať jdu za tebou a pomůžu ti!"

"Ne. Nejlépe mi pomůžeš, když mě budeš správně navigovat."

"Ale to by přeci dokázal kdokoliv jiný. Deafová, Squirellová nebo Zelenka. Potřebuješ k sobě někoho, kdo umí zacházet s pistolí." Jako by to snad Deafová, Squirellová ani Zelenka nedokázali.

"Bohužel, Sam, Deafová, Squirellová ani Zelenka nejsou právě ve stavu, kdy by mohli vnímat svět, natož to, co jim říkám. Schytali to jako první. Carson se právě moc snaží, aby jim zachránil životy." A krom toho také život mého manžela. Evelin se to nechtělo říkat nahlas. "Sam, ty a John Sheppard jste jediní, komu můžu věřit. Zatím. Takže kde je?"

Samantiny krásné oči z počítače přečetly příslušný údaj. Poté se zděšeně vykulily, jako by chtěly vylézt z důlků své majitelky. "Eve, je přímo nad tebou. O patro výš. Možná tě sleduje."

"Fajn."

"Nehýbe se. Vyčkává. Buď sakra potichu."

Evelin přikývla, ovšem to Samantha nemohla ani tušit. Vlastně netušila nic z toho, co Evelin chystala.

ATLANTIDA, HLAVNÍ VĚŽ

Evelin neslyšně stoupala po schodech a oči měla nastražené jako ostříž. Měla strach, ano, ale strach nikdy nepřevýšil její odvahu, odhodlání a ctižádost.

Na kovové schody došlapávala špičkami bot, aby nadělala co nejmenší hluk. Pravá ruka jí pomalu sjela ke stehnu, kde měla připnutou zbraň. Nacvičeným pohybem ji vytáhla z pouzdra, aniž by při tom na sebe nějak upozornila. Její oči pozorovaly to, co se dělo před ní, její uši hlídaly případné dění za ní. Ovšem nedělo se vůbec nic. A to Messerovou nepříjemně znepokojovalo.

Neslyšně zdolala poslední schod. A ocitla se za zády čemusi, co nemohla identifikovat. Pud sebezáchovy ji přiměl namířit zbraň té věci na temeno hlavy, pokud se ovšem o tom, co ta věc měla, dalo hovořit jako o temenu. Vzdorovitě se rozkročila a ukazováčky obou rukou jí spočinuly na spoušti. Chystala se tu nechutnou, nebezpečnou a neznámou věc nepozorovaně zabít.

Ta věc ale zůstala neznámá pouze do chvíle, než se otočila.

Vyhledávání

Kontakt

XVII.