XVIII.

Nábytek v místnosti byl velice moderní, ale poněkud jiný, než ten, který se nacházel v ostatních místnostech města. Jana ho nechala vyrobit na zakázku u jednoho pozemského levného výrobce těsně po zážitku s mezigalaktickou přehlídkou a to z toho důvodu, aby tento nábytek jí i všem jejím návštěvníkům co nejvíc připomínal domov. I když pravda, někteří byli víc doma spíš na Atlantidě, než na Zemi.

V této místnosti Jana zároveň i bydlela, takže Když jste se podívali za její křeslo, přes malý, útulný kuchyňský koutek jste mohli zahlédnout postel a pracovní stůl s osobním počítačem (který Jana dostala předčasně k Vánocům od svých milovaných a milujících rodičů).

Všude po místnosti byly rozmístěné nejrůznější květiny (které Jana s malou pomocí Johna Shepparda jedné nádherné noci odcizila z botanického oddělení), jimiž si Krizová připomínala tu nádheru a skvost, který ve městě nejrůznějších vymožeností a techniky tolik chyběl - přírodu, kterou znala z rodného Ruska. Jejich zalévání považovala spíše za milovanou činnost, nežli za povinnost.

Právě zalila vysokou masožravku vedle příruční knihovny, když někdo zazvonil. Jana poklidně odložila konývku na správné místo k botníku a šla otevřít dveře.

"Dobré odpoledne, doktorko… Krizová? Řekl jsem to správně?"

Jana si prohlédla drobného, mladého muže ve dveřích a pokoušela se ho zařadit. O vteřinu později jí vytanul na mysl včerejší večer, kdy ji Evelin informovala o příchodu několika nových členů týmu.

"Vy budete Karl Ditie Klempner von Beruf, že ano?"

Muž se usmál a přikývl. "Nový instalatér."

"A velice šikovný, jak jsem slyšela. Kapitánce Deafové jste prý zachránil život, když měla vytopenou ubikaci."

"To asi někdo přehání…" začervenal se instalatér. "Kdo vám to říkal?"

"Kapitánka Jane Deafová." Usmála se Jana. "Pojďte dál."

Karl vešel a prohlížel si útulnou místnost. "Máte to tady moc pěkné."

"Posaďte se, hned se vám budu věnovat."

Krizová odběhla ke kuchyňskému pultu, nalila do hrnku čaj a položila ho na stolek před pohovku, na níž se již pohodlně usadil Ditie. Ani ho nenapadlo zpříjemnit si posezení povlečením úhledně složeným po jeho levé ruce.

"Jak vám mohu pomoci?" řekla Jana, narovnala si brýle a sáhla po notesu s propiskou, aby si mohla dělat poznámky.

Ditie si ji mezitím stihl prohlédnout. Byla velice zajímavá. Měla pohledný obličej a slušivý účes. Zřejmě i velice hezkou postavu, která nešla přehlédnout, i když tentokrát na sobě měla oblečenou stejnou uniformu, kterou byl nucen nosit každý člen vědecké expedice na Atlantidě (vyjma Karla, kterému bylo dovoleno nosit montérky a vyjma Estel Tylerové, které prostě uniformu zapomněli na Zemi přibalit).

"Řekli mi, že prý jste psycholožka." Pípl Ditie. Jana si už ze zvyku všímala jeho pohybů a řeči těla. Byl nervózní, to poznala z toho, jak si hrál s prsty a měl trochu skleněné oči. Byl tak trochu… mimo.

"To vám řekli správně, Ditie." Odmlčela se. "Smím vám říkat Ditie?"

Karl přikývl. "Všichni mi tak říkají."

"Copak vás trápí?"

"Poslední dobou mám pocit, jako by mě něco…" řekl Karl. Zdálo se, že bylo těžké pro něj mluvit. Během tohoto sdělení se začal nervózně kroutit a tikat očima z Jany na podlahu, pak z podlahy na zeď, na nábytek, až se vrátil zase k Janě a pak to samé od začátku. "...jako by mě něco sžíralo. Trpím strašlivou depresí, které se nemůžu zbavit."

Krizová si zapsala něco do notesu. Připomíná abstinenční příznaky.
Ovšem, něco jí nesedělo. Tenhle mužík nevypadal ani náhodou, že je na něčem závislý. Spíš to přičítala jeho fyzickému zdraví.

"Není vám špatně, nemáte horečku nebo nepociťujete únavu?" zeptala se a narovnala si brýle.

"No…" zamyslel se Karl. Jeho reakce se maličko, jen nepatrně, ale přesto zklidnily. "Možná… Možná máte pravdu. Asi ano."

Jana něco napsala na kus papíru a ten mu následně podala. "Myslím, že s tímhle vám spíš než já, pomůže doktor Beckett. I deprese, které pociťujete, mohou být známkou nějaké fyzické poruchy, nikoliv psychické. Zajděte si na vyšetření na ošetřovnu. Pokud bude vše v pořádku, přijďte zase ke mně, podíváme se na to." Usmála se. Karl se na ni vděčně podíval a uzmul od ní lístek. "Díky. Jste moc milá."

Chtěla odpovědět, že je to její práce, ale ze zásady se této větě vždy vyhýbala. Proto se jen kouzelně usmála a doprovodila pacienta ke dveřím. Jakmile se zavřely, nedůstojné ticho v ordinaci doktorky Krizové prolomila siréna.

Jana dveře zase spěšně otevřela a vyběhla ven. Byla natolik překvapená, že ji ani nenapadlo použít vysílačku, aby zjistila, co se stalo.

Naštěstí to nebylo nutné. Kolem právě procházel plukovník Sheppard s rádiem u pusy. Bohužel, nikdo ve vysílačce ho neslyšel, i když třikrát pronesl, že je na příjmu a dožadoval se odpovědi. Jen tiše zaklel a naštvaně vysílačku zastrčil do kapsy vesty. V pravé ruce třímal rukojeť samopalu.

Z tohoto pohledu psycholožka pochopila, že něco je špatně.

"Plukovníku Shepparde!" zavolala na něj. John se otočil po hlase, současně ale stihl dát pistoli do pohotovostní polohy, takže jí mířil do obličeje doktorky Krizové.

"Stiskněte spoušť a budu vás po smrti strašit ve snech, až se z toho zblázníte, a nebude tu žádná psycholožka, která by vám z toho pomohla." Sdělila mu. Když Sheppardovi došlo, na koho míří, sklonil zbraň zase dolů. "Omlouvám se."

"Můžete mi říct, co se tady děje, Johne?"

"Ten malý mimozemšťan, kterého měli vědci zkoumat, uprchl. Navíc vypouští do vzduchu jakési chemikálie, které působí všem ve městě zdravotní i psychické potíže. Evelin se za ním už vydala a snaží se mu zatnout tipec."

Tak proto ty Karlovy deprese, došlo Krizové. "Můžu nějak pomoct?" vyhrkla pohotově.

"Obávám se, že to bude dost nebezpečné."

Krizová vzdorovitě dala ruce v bok.

"No tak dobře," změnil názor Sheppard. "pojďte se mnou. Teď se bude Evelin hodit každá pomoc navíc."

Evelin stála jako zatrnulá a nebyla schopná žádného slova, natož nějakého pohybu.

"Jacku?"

Ta věc se zatvářila, jako by jí chtěla odpovědět, ale namísto toho se vzápětí rozběhla proti ní, s touhou co nejvíce jí ublížit. Eve uskočila dřív, než jí stihlo dojít, že to, co se po ní vrhlo, byl samotný generál O'Neill. Ne, došlo jí po vteřině, tohle není Jack O'Neill, tohle je ten parazit, který se zmocnil jeho těla, aby mohl páchat škody a neštěstí. Jack O'Neill by mě nikdy takhle nenapadl.

Než se obluda stačila vzpamatovat, Evelin na ni namířila pistolí. "Stůj, nebo střelím!"

Ta věc na ni upřela své zlé oči. Byl to zvláštní pocit. Očima muže, jenž ji miloval a jenž by nikdy nedovolil, aby jí bylo ublíženo, v jeho uniformě, v jeho těle a o hlavu vyšší, částečně zničeném kovovými porosty, díky nimž byla jeho kůže místy šedivá a jakoby z kovu, na obličeji i na rukách, se na ni dívalo zlo, které mělo na starosti všechny strasti jejího týmu a jeden lidský život.

Prozatím.

Jestli něco neudělá, nebude to jenom jeden život.

Položila prst na spoušť. "Je mi jedno, jestli neumíš mluvit nebo jestli mi nerozumíš. A šeredně se mýlíš, jestli si myslíš, že ti dovolím páchat takové zlo."

Hlaveň její automatické pistole stále mířila příšeře do tváře, která od ní byla vzdálená sotva dvacet centimetrů. Zdálo se jí, jako by jí příšera rozuměla. Jako by jí rozuměla, ale nebyla schopná odpovědět, jen se ohnat a ublížit jí. Pak ji napadlo, že tam uvnitř té potvory jí nejspíš rozumí Jack O'Neill a vykřikuje, ať ho klidně zabije, jen aby se všeho neštěstí zbavila. Věděla, že přesně tak by si to Jack přál, věděla, že přesně tohle křičí tam uvnitř svého těla jeho duše, kterou zastínilo zlo, a proto jeho hlas nemohl znít. Věděla to, a přesto nedokázala zmáčknout spoušť.

Dobrých pět vteřin Jack (nebo spíše to, co zbylo z Jacka) a Evelin stáli naproti sobě, Eve s napřaženou zbraní a nestvůra v bojovné póze, než se něco stalo.

Zvíře po velitelce Atlantidy skočilo, ale nebylo rychlejší než její vytrénované reflexy. Messerová bez váhání vystřelila a zasáhla Jacka do boku. Zvíře zaskučelo, ale ta rána jako by ho ještě víc rozzuřila, vší silou a očima plnýma nenávisti se ohnalo po Evelin, která stihla jen tak tak uskočit. Nechápala, jak to, že ho alespoň neochromila, že mu ani trochu neublížila. Pak jí to došlo.

Uhnula dalšímu výpadu z nestvůrovy strany a znovu zamířila. Tentokrát pečlivěji a soustředěněji.

Zasyčelo to, jak se kulka zaryla do části dlaně, která byla pokryta lidskou kůží. Začala se z ní řinout krev a příšera zavřeštěla. Tentokrát byla oslabená. Se vší zuřivostí se znovu vrhla na Messerovou. Evelin se odrazila od zdi a kopla příšeru vši silou do břicha. Ta se zapotácela, ale vzápětí mrštila levou ruku směrem k Evelin a ona s děsivým řevem odletěla na druhý konec místnosti, kde se zastavila o zábradlí, a měla co dělat, aby se udržela a nepřepadla z něj dolů. Bohužel, tolik se soustředila na to, aby nespadla, takže jí pistole vypadla z ruky a s rachocením přistála o patro níž.

Tak takhle by to nešlo, zasténala v duchu, neporazím tu zrůdu, nedokážu ji zničit. Musím ji dostat pryč. Ale jak?

A potom, v jediné vteřině, kdy byla schopná zachovat chladnou hlavu, jí to došlo.

Musí ho odlákat. Musí ho donutit dostat se k bráně nebo k Jumperu. A jako návnadu byla nucena použít samu sebe.

Otočila se, a když spatřila, že příšera se po ní opět sápe, bezmyšlenkovitě se rozeběhla po schodech dolů.

Když po několika vteřinách za sebou uslyšela rozzuřený dupot bot o kovové schody, musela se i navzdory šrámům v obličeji a bolesti v pravé ruce, kterou způsobil ten náraz, pousmát. Aniž by se ohlížela, seběhla o patro níž, rychle za běhu chňapla po své ztracené pistoli a pokračovala v běhu, nabytá tou novu silou, kterou způsobilo vědomí, že bude schopná nejspíš své antické město před tím zlem ochránit.

Je to neskutečně hloupé a rozzuřené, což musím využít, říkala si v duchu pořád dokola.

Aniž by zpomalovala v běhu, vytáhla vysílačku a zběsile vykřikla: "Shepparde! Potřebuji Jumper! Do pěti minut jsem v hangáru a musím mít připravený Jumper! Poté odletím bránou. Zařiď to."

"Jistě, Evelin." Ozvalo se z vysílačky. Evelin v ní zaslechla mimo jiné i zdvojené kroky. Ani se nemusela ptát, kdo byl asi ten druhý, kdo šel (nebo běžel?) po Johnově boku - to musela být Jana.

Poté zmáčkla vysílačku znovu. "Sam, potřebuji adresu jakékoliv planety, která je stoprocentně neobydlená, s dobrými klimatickými podmínkami."

"Samozřejmě." odpověděla Carterová. Evelin ještě zaslechla, jak se jí prsty aktivně rozjely po klávesnici, než se spojení přerušilo.

Zrychlila, protože kroky té obludy se najednou ozývaly neuvěřitelně blízko. Ani se neodvážila ohlédnout. Jen vytrvale běžela a modlila se, aby její kondice byla k něčemu dobrá a potvora ji tak nemohla dostihnout.

Nebo předstihnout.

Pak by byl její život nejspíš zatracen, stejně jako životy těch, na kterých si zlá obluda díky chemickým výparům vybrala svou daň.