XX.

"Dobré ráno, lásko." Zaslechla. Otočila hlavu po hlase a usmála se. "Radku…"

Kousek od její postele se bavili doktor Beckett a velitelka Atlantidy, Evelin Messerová.

"Ach můj bože, to je strašné. Jako by toho neštěstí nebylo dost." Říkala právě Evelin.

"Mám jim to říci sám?" otázal se citlivě lékař.

Ačkoliv se Squirellová snažila jejich rozhovor neslyšet, nedokázala odtrhnout pozornost k ničemu jinému.

"Já to sdělím Samantě. Ty to běž říct Jeanette." Po těchto slovech se velitelka letmo otočila, povzbudivě se usmála na Jeanette a zamířila k východu ošetřovny.

Jeanette se nemohla zbavit pocitu, že něco se hrozitánsky pokazilo. Tázavě se podívala na Radka. Ten ji něžně pohladil po tváři, ale neříkal nic. A ona z jeho výrazu poprvé v životě nedokázala vyčíst, co si myslí.

"Copak dělá hlava?" usmál se Carson a přešel k monitoru, který kontroloval Jeanettiny životní funkce.

"Je to o moc lepší." Odpověděla Squirellová. "Co to se mnou bylo?"

"To ta příšera. Už je pryč." Uklidnil ji Radek. Beckett přikývl a důrazně se na vědce podíval. Zelenka mu věnoval chápavý pohled, vstal ze židle a odešel.

Oba zřejmě věděli něco, co Jeanette zůstávalo utajené.

"Jeanette, musíme si promluvit o tvém zdravotním stavu."

Squirellová se ztěžka posadila, jako by se bála, že ta příšerná bolest hlavy by se mohla znovu vrátit a odhrnula ze sebe přikrývku, protože jí v ní bylo horko.

"Proč jsem byla v bezvědomí déle, než ostatní, Carsone?" došlo jí najednou.

"O tom chci s tebou právě hovořit." Beckett se nadechl, podíval se jí do očí a ona na něm zůstala viset pohledem.

"Nejsi těhotná."

Nechápala, jak je možné, že jedinou větou lze život zbořit stejně snadno jako domeček z karet pouhým fouknutím.

"Jak - nejsem těhotná? Co se stalo? Snad jsem nepotratila?" nechápala.

"Víš, v ten den, kdy jsme ti prováděli test, došlo k záměně vzorků. Ta krev, o které jsme si mysleli, že j tvoje, byla Samanthy Carterové."

Jeanette neřekla ani slovo. Pár vteřin na lékaře zírala a pak si otřela rukou zvlhlé oči. "Ale… to není možné! Já… cítila jsem to tam uvnitř! Tak jak to, že jsem sedm týdnů nedostala menstruaci? A co to omdlení?" chtěla vědět. Cítila, že se jí pomalu začíná zmocňovat hysterie.

"Ta rachejtle, která ti tehdy explodovala v ruce, Jeanette," Squirellová si vybavila ten den, kdy Becketta vylekala, protože vypadala jako kníže pekel. "vyvolala malý epileptický šok, to bylo příčinou tvého omdlení a slabosti. Zpožděná perioda může být způsobená stresem, možná i to má na svědomí ten náhlý epileptický šok."

Sakra, mluv na mě srozumitelným jazykem!, chtělo se jí vykřiknout. Místo toho jen slabě zasténala: "Co to znamená, Carsone?"

"Trpíš epilepsií, Jeanette. Důvodem k vypuknutí nemoci může být těžká životní situace, náhlá změna… Možná tím trpíš už od narození, jen se to zkrátka projevilo až teď. Tvá nemoc má taky na svědomí ty příšerné bolesti hlavy. Vše, co se dělo kolem toho parazita, to jen umocňovalo."

Beckettova slova k ní doléhala jen jakoby z velké dálky. V hlavě se jí rozezněly tisíce myšlenek a pocitů, které nešlo potlačit. A hlavně logika a sebelítost. Ty dvě přirozené lidské vlastnosti, jenž se ve vás probudí pokaždé, když si uvědomíte, že proti některým věcem jste úplně bezmocní.

"Je mi to líto, Jeanette." Odpověděl Carson. Squirellová si teprve teď uvědomila, že to řekla nahlas.

Doktor Zelenka postávající opodál s pukajícím srdcem sledoval, jak se jeho milé derou z očí proudy ztrápených slz. Nemohl s tím nic dělat. Jen být u ní. Na některé věci věda nestačí.

"Nechám tě o samotě, chceš?" řekl chápavě Beckett. "Přijdu za tebou za chvíli."

Squirellová si otřela slzy a podívala se na něj s úsměvem, který bolel na duši. Carson ji pohladil po vlasech a zamířil k Radkovi.

"Běž za ní. Potřebuje tě víc, než kdy dřív." Sdělil mu a přátelsky ho poplácal po rameni.

Bohužel, i Radek měl co dělat, aby udržel slzy. Jenže teď musel být Squirellové oporou. A jeho slabost by jí moc nepomohla. Váhavě došel k jejímu lůžku a posadil se vedle ní.

Nedala najevo, že by si toho všimla.

Neříkal nic. Čekal, až promluví ona.

"Radku, já jsem-"

"Já vím." Zarazil ji.

"My nebudeme-"

"Ano, bohužel."

Ačkoliv si to možná neuvědomovala, byla ráda, že je tak chápavý. Že ty věci nemusí říkat nahlas.

Teprve teď k němu obrátila uslzené oči.

"Proč?" zeptala se slabým hláskem. Jako by to snad mohl vědět.

"Kéž bych ti tak dokázal odpovědět." Zašeptal. Jednou rukou ji pohladil po uslzené tváři, druhou jemně stiskl její dlaň. Chvíli nic neříkali.

"Budeš mě mít pořád rád? I takhle?"

Jemně otočil její obličej, aby jí viděl do očí. I na tuhle otázku byl připravený.

"Jeanette, miláčku, já tě budu mít vždycky rád, ať se stane cokoliv. Miluju tě, víš?"

Squirellová se nepatrně pousmála. Potom mu opřela hlavu o rameno a znovu se rozplakala.

 

Brána se hlasitě zavřela. Veronica Kelishová ani Rodney McKay neměli v obličeji radostný výraz. Pochybovačně se po sobě dívali, kufry stále drželi v ruce, než k nim přispěchala doktorka Messerová.

"Děkuji, že jste přijeli, Rodney." Řekla Evelin a objala Rodneyho, potom Veronicu.

"Přiletěli jsme, co nejrychleji to šlo." Odpověděl McKay.

"Co se tady vlastně stalo? Zrovna jsem četla Harryho Pottera a Rakev, když nás vyrušil tvůj e-mail." Řekla Evelin.

"Cože jsi to četla?"

"No přece osmý díl Harryho Pottera, Jeanette mi ho půjčila."

"To teď není důležité. Evelin, je pravda, co nám řekli v SG-C?" zareagoval Rodney.

"Rodney, kdyby měl Jack tu možnost, nejspíš by se s vámi přivítal osobně a ne přes svého zástupce. Pravděpodobně to asi bude pravda." Přisvědčila Evelin.

"Ach ne…" zasténala Veronica. McKay si povzdechl.

"Prosím, běžte se zabydlit. Obřad začíná za hodinu."

"Jo, jasně…" řekla Veronica. Povzbudivě se podívala na manžela a zamířila do své ubikace. Rodney ji následoval.

Evelin byla už na pokraji svých sil natolik, že si vyčítala i tuhle zkaženou dovolenou manželů McKayových.

Hvězdný kruh vyzařoval bledě modré světlo, které se odráželo od stěn obrovské místnosti a vrhalo tajemné modré stíny na osoby oblečené ve smutečních šatech, jenž stály důstojně vedle sebe čelem k Bráně.

Všichni měli ve tvářích stejný ustaraný a smutný výraz. Nikdo se ani nesnažil usmívat. V této smutné chvíli nebylo proč.

Zdálo se, že týmu něco - nebo spíše někdo - chybí. Postrádali Jamese. Jenže ten odešel z vlastní vůle. To, že se mezi nimi nenacházel Jack O'Neill, je mrzelo daleko víc, jelikož on neodešel dobrovolně. A neutěšovalo je ani vědomí, že kdyby Jack měl na výběr, stejně by obětoval svůj život, aby zachránil ty jejich.

Vzpomínky na Jacka a strádání nad jeho ztrátou ještě umocňovala černá, úzká rakev nacházející se přesně uprostřed mezi skupinou a Hvězdnou bránou, kterou stejně jako všechno ostatní ozařovalo modré světlo.

Nikdo se neodvážil říct ani slovo. Teď měla mluvit Evelin. Důstojně vykročila pravou nohou a pomalu došla k rakvi. Chvíli se na ni dívala, jako by nevěděla, co říct. Po několika vteřinách se otočila k ostatním a konečně promluvila.

"Někdo - a já nevím, zda to jsou cesty osudu nebo rozhodnutí těch, jenž nás "zaměstnávají" - nás pověřil důležitým posláním. Jsme tady, abychom chránili město předků a abychom se dozvěděli více o nebezpečích, jenž na nás čekají tam venku. Smíme prozkoumávat cizí planety, můžeme si z nich odnést vzorky rostlin a díky nim vytvářet léky na nemoci, na které umírají naši nejbližší. Máme možnost nahlédnout do cizích technologií, abychom se mohli zdokonalovat v těch našich. Ale za to všechno platíme příliš vysokou daň, a tou jsou životy těch, které milujeme."

Všichni stáli stejně důstojně. Všichni hleděli na svou velitelku a nechávali její slova proniknout do své mysli.

"Naše povolání je nebezpečné. To víme a s tím jsme také všichni na tuto misi šli. Ale jistě víte tak dobře jako já, že když nás něco tak strašného potká, nedokážeme se s tím najednou vyrovnat tak dobře, jak to udávají protokoly. O to je horší skutečnost, že osoba, která nás opustila, byla nejen milovaná námi všemi, všichni jsme k ní vzhlíželi a chodili za ní pro radu. Jack byl jedním z těch, kterým nechyběla odvaha, smysl pro humor a velitelské schopnosti, bez kterých se tu jen těžko obejdeme. Jack uměl být dokonalým vůdcem a přítelem zároveň. Nepamatuji si dne, kdy by mě nevyslechl. Nevzpomínám si, že by se za naše zájmy někdy nepostavil. Ale velice dobře si vzpomínám, že byl ochotný se pro nás vždy přimlouvat a riskovat. Ať nám hrozilo sebevětší nebezpečí, díky němu jsme se nebáli. A to je vlastnost, kterou nemá nikdo jiný. A zdaleka to není jediná vlastnost, kvůli které budeme Jacka oplakávat."

Samantha Carterová nedokázala zadržet slzy. Stejně jako Jeanette Squirellová, která je už chvíli nechávala potichu stékat po obličeji. Johnův výraz prozrazoval, že by se nejraději také rozplakal, ale zároveň toužil vlastníma rukama ublížit tomu, kdo tohle všechno zavinil. Daniel Jackson s nakloněnou hlavou naslouchal a vzpomínal na muže, který pro něj nikdy nepřestane být přítelem.

"Útěchou pro nás může být vědomí, že Jack O'Neill se obětoval pro nás. A my se mu nejlépe odvděčíme tím, že se svými životy budeme nakládat opatrně a budeme dělat to, co se od nás žádá. Budeme pokračovat v naší práci. Pokud nám tahle špatná zkušenost dovolí zpomalit, zvolnit, pokud nás zlomí, znamená to, že Jack se obětoval zbytečně. A to by bylo nedůstojné jeho památce."

Jane Deafová ustaraně pozorovala Evelin a v duchu přemítala nad tím, proč se takové věci vůbec dějí. Veronica Kelishová se i přes pichlavou bolest v srdci povzbudivě usmála na Jeanette a snažila se ji jemnými doteky povzbudit. Radek Zelenka se tu skutečnost stále ještě pokoušel vstřebat. A Carson Beckett se neubránil výčitkám, ačkoliv to, co se stalo, ani v nejmenším nebyla jeho vina.

"Pokaždé, když budete na pochybách, když budete cítit, že to, co děláte, nemá smysl, vzpomeňte si na Jacka. A vzpomínejte na něm v dobrém. Možná ho už nikdy nepotkáme, ale pokud na něj budeme myslet, pokud ho stále budeme mít v srdcích, pak s námi zůstane jeho duše. Nemyslete na něj příliš často, ale nezapomeňte. Protože právě tak by to Jack chtěl."

Všichni jí věnovali nepatrné povzbuzující úsměvy. Když se Evelin vrátila na své místo do řady, Daniel, John, Rodney, Radek, Carson a Karl vykročili, aby vzali rakev z podstavce a prošli s ní zpátky domů, kam patřila.

Všichni ostatní sledovali, jak jejich přátelé mizí v Bráně a s nimi i Jackova rakev bez jeho těla.

Eve vytáhla Jackovu fotografii a uložila ji zpět na stůl, kam patřila. Najednou jí bylo jedno, že to Danny uvidí. Dokonce chtěla, aby to viděl. Vždyť měli spolu s Jackem tajemství. A o tom tajemství by se detektiv Messer měl dozvědět.

Skleněné dveře kanceláře se otevřely a v nich se jako na zavolanou objevil Evelinin manžel. Dal si záležet na tom, aby poctivě zavřel, možná jen proto, aby se hned nemusel podívat své ženě do očí. Když se konečně otočil, viděl v jejích očích smutek, poraženost, vztek, úzkost. Viděl v nich všechno, co v nich nikdy vidět nechtěl. Protože to byl důkaz, že Evelin není šťastná. A on si strašlivě přál učinit ji šťastnou.

Jak se zdálo, ani jeden nevěděli, co by právě měli říct. A Evelin věděla, že v takových situacích jsou důmyslnější skutky, nežli slova. Přišla k Dannymu a láskyplně ho objala. Její ruce ho obemkly jako zámek, od kterého neexistuje klíč a ty jeho ji hřály a hladily na zádech.

"Mrzí mě, čím jsi tu musel projít, Danny." Vzlykla mu na ramenou.

"Není to tvoje chyba, zlato."

"Přestaň už být tak skromný. Z velké části to byla moje chyba. To já jsem dovolila dělat svým lidem, co chtějí, místo aby hlídali tu zákeřnou hmotu. To já jsem nezvládla situaci. To já jsem poslala O'Neilla na smrt."

"Já nejsem skromný. To ty jsi k sobě příliš tvrdá, Eve."

Stále ji hladil a ona mu ležela na ramenou.

"Jsem velitelka téhle expedice. Mám v popisu práce nenechat věci dojít tak daleko."

"A osud má zase v popisu práce kazit lidské plány. To, co se stalo, je zlé, Eve, ale není to tvoje chyba. Není to ničí chyba. A já se opravdu nezlobím, že se to stalo zrovna, když jsem tu byl."

Evelin nechápala, jak může být Danny stále tak klidný a silný. Zadívala se mu do očí.

"Ale měl bys. Mohl jsi umřít. Tak jako ta nebohá sestra. Mohla jsem tě během krátké chvíle ztratit. To mě na tom všem štve nejvíc."

"Ale neztratila a díky tomu na sebe můžeš být pyšná. Zachránila jsi mě. A zachránila jsi všechny, kdo se mnou leželi na ošetřovně." Usmál se Messer.

Evelin se od něj odvrátila.

"Danny, mám něco na srdci, co ti chci říct dřív, než k tomu ztratím odvahu…" spustila náhle. "Víš… Já a Jack… My jsme nebyli jen přátelé nebo kolegové."

"Já vím."

Evelin se na něj překvapeně otočila.

"Jack ti to pověděl?"

Danny se zadíval na špičky bot, zhluboka se nadechl a teprve potom se podíval své manželce znovu do očí.

"Před několika dny za mnou přišel. Mluvili jsme o tobě. Říkal, že jsi největší z klenotů a musím si tě vážit. Tehdy mi došlo, že se na mě vždy tak nenávistně díval proto, že je do tebe zamilovaný. A pokud jsi ty někdy byla - nebo stále jsi - zamilovaná do něj, nemusíš se omlouvat. Já nepopírám, že jsem zklamaný, protože to znamená, že jsem přecenil svou důvěru k tobě. Ale nemůžu se zlobit."

"Věř, že jsem toho pokaždé litovala." Odpověděla Evelin.

"Pokud jsi měla výčitky, pak to znamená, že ti na našem manželství stále záleží. A že jsem ochoten na to zapomenout. Ale obávám se, že s důvěrou budu opatrnější."

"To chápu." Řekla Evelin. Vůbec si neuvědomovala, co v něm vlastně měla. Teď už to ví. Danny není jedním z těch, kteří by si zasloužili nevěru. A ona se toho strašného hříchu už nikdy nedopustí.

Za skleněnými dveřmi se objevil obličej Jeanette Squirellové.

"Danny, prosím…"

"Jistě." Odpověděl Messer a vzdálil se. Evelin zde měla zřejmě ještě jednu nevyřízenou záležitost. Jediným kývnutím Squirellové pokynula, ať vstoupí.

"Posaď se." Vyzvala ji, když vešla. Jeanette se posadila na židli naproti velitelce.

"Jak ti je?"

"Už lépe, děkuji. Po fyzické stránce jsem na tom dobře."

"To jsem ráda." Evelin zasedla do svého křesla. "Asi tušíš, o čem chci s tebou mluvit?"

Jeanette přikývla. "Carson říkal, že někteří z nás byli vůči těm radiacím imunní díky antickému genu."

"To je pravda." Přikývla Evelin. Letmo se rozvzpomínala na Johna, Carsona i na Estel, u které její ATA zjistili právě kvůli minulým událostem.

"Taky říkal, že kvůli té epilepsii nemůžu vykonávat svoje povolání."

"Ano, i to je bohužel fakt."

Jeanette chápavě přikývla, ale do očí se Eve nedívala. Očima prozkoumávala desku jejího pracovního stolu. "Takže mám padáka?" otázala se nesměle, když konečně zvedla oči.

"Jeanette, věř, že kdyby to záleželo na mně, samozřejmě tu smíš zůstat, protože ty jsi tady doma. Jenomže vláda Spojených států to zřejmě vidí jinak. A oni nevidí důvod, proč ti dovolovat pobývat tady, když nejsi po zdravotní stránce schopná vykonávat svou práci."

"To je pochopitelné." Řekla Jeanette. Ačkoliv na tenhle rozhovor byla zřejmě připravená, nedokázala v sobě skrýt známky smutku.

"Je mi to líto, Jeanette."

Squirellová se zvedla ze židle. "To nemusí, Evelin. Není to tvoje chyba."

Není to tvoje chyba. Dnes to slyšela už podruhé. A s každým takovým tvrzením byla víc ujištěná o opaku.

"Můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv?"

Squirellová zapřemýšlela. "Mohla bys zařídit, abych během dneška odešla v klidu? Aby o tom nikdo nevěděl? Aby si toho nikdo nevšiml? Tolik loučení najednou bych totiž nezvládla."

Evelin se usmála. "Samozřejmě."

Jeanette věnovala své velitelce jediný vděčný úsměv a vyšla z kanceláře. Evelin si povšimla, že když Jeanette zavírala dveře, druhou rukou si utírala slzy.

Pár kroků od Evelininy kanceláře se zrovna nacházela doktorka Krizová. Když si všimla Jeanette, hned k ní zamířila.

"Jeanette!" zavolala za ní. Squirellová utřela slzy a ohlédla se. "Ano?"

"Víte, přemýšlela jsem," Řekla Jana, když přišla k Jeanette blíž. "a co se týče té vaší nemoci… Je spíše psychická, než fyzická, nemám pravdu?"

Jeanette nechápala, co tím myslí. "Nejspíš. Proč?"

Jana se na Squirellovou důrazně zadívala. V tu chvíli jí to došlo.

"Vy myslíte, že byste mohla…"

"Čistě teoreticky, ano." Přikývla Jana. Jeanette se pokusila usmát.

"Moc si vaší nabídky vážím. Ale víte, vy pracujete tady. A mně právě zakázali tu být. Takže nám to asi nevyjde."

"Možná tu nesmíte zůstat, ale jsem si jistá, že dříve či později vám dovolí nás navštívit, Jeanette. A potom si můžeme - čistě z přátelské návštěvy - promluvit o možných řešeních, která se nabízejí…"

Jeanettina tvář se rozzářila. Nepatrně, ale i tak zasvitla v nové naději. "Vy byste byla ochotná…"

"Je to moje práce, Jeanette. Je mou povinností starat se o duševní zdraví všech z týmu. A to, že vám nedovolili tu být, neznamená, že už nejste členem týmu. Pro mě zůstanete. A nejen pro mě."

Jana nevěděla, jestli Jeanette pláče smutkem, radostí nebo z náhlého vědomí, že snad má naději se vrátit zpátky. Squirellová se usmála a objala lékařku. "Děkuju." Potom se na ni naposledy podívala a zmizela za dalším rohem.

Jana vstoupila do kanceláře doktorky Messerové.

"Právě jsem jí to řekla."

Evelin se usmála. "Výborně. Alespoň máme naději, že ji budeme mít zpátky. Díky, Jano."

Krizová přikývla. "Stále přemýšlíš, zda ses zachovala správně?"

"Vím, že to asi nemá cenu, ale ano. Stále to nemůžu dostat z hlavy. Pořád mám před očima jeho zuřivou tvář… A potom jak ho nechávám samotného na planetě, aby umřel."

"Uklidní tě, když ti povím, že já bych se v tvé situaci zachovala úplně stejně?"

Evelin k ní vzhlédla.

"Udělalas, co bylo správné. Já bych udělala to samé. Ovšem, kdybych v sobě našla tolik odvahy a odhodlání, kolik jsi v sobě našla ty."

"Jo, asi jsem nemohla jednat jinak."

Poprvé za tento den neměla Evelin při rozhovoru výčitky svědomí.

Jeanette Squirellová už měla dávno sbaleno. Už od svého probuzení na ošetřovně jí totiž bylo jasné, že tahle chvíle musí přijít. Nejhorší na tom bylo, že se necítila nemocná. Ne teď. A netěšila se, až to přijde. Dobalovala posledních pár drobností, jako byly knihy, zarámované fotografie nebo věci osobní hygieny. Ale vyrušil ji zvonek. Pomalu došla ke dveřím.

"Estel, Jane… Tak ráda vás vidím. Pojďte dál…"

Přítelkyně vstoupily a jedna po druhé ji objímaly. "Je mi to tak líto, Jeanette…" říkala Jane. "Nezapomeň, že vždycky budeš naše kamarádka." Utěšovala ji Estel. A Squirellová byla strašně ráda, že to říkají.

"Vidím, že máš sbaleno…" pronesla Jane.

"Ano," odpověděla Squirellová. "nemám dovoleno tu nadále pobývat." Pokusila se usmát, aby tu situaci nějak zlehčila, ale nějak se jí to nepodařilo.

"Ale… to přece nemůžou." Protestovala Estel.

"Jak je vidět, tak asi můžou." Řekla Jeanette a zapnula poslední kufr. "Za půl hodiny odcestuji pryč."

"Za půl hodiny?" zopakovala Deafová.

"Pryč?" na to Tylerová.

"Jo, pryč. Na Zemi. Domů." Povzdechla si Jeanette a posadila se na postel vedle kufru.

Jane si k ní přisedla z jedné strany a Estel z druhé.

"Já tomu pořád nerozumím." Řekla Jane.

"Jane…" povzdechla si Squirellová. "Co by dělali s nukleární expertkou, kterou každou chvíli může popadnout epileptický záchvat? K čemu bych jim byla? Proč by nadále platili mojí rodinu, když mě už nepotřebují? Vlastně to chápu. A přijímám to."

"Ale přijedeš, viď? Musíš nás navštívit."

Jeanette se usmála. "Jasně. Jen nevím kdy. A asi to v dohledné době nebude." Pak se otočila na Estel. "Kdy se vracíš do Londýna?"

"Zítra." Odpověděla Estel.

Chvíli nic neříkaly.

"Radek o tom ví?"

"Ne, Estel, Radek o tom neví."

"Tys mu to neřekla? Neřeklas mu, že jdeš pryč?" nechápala Deafová.

"Myslím, že mu to bude víc než jasné. On to pochopí." Odpověděla Jeanette.

"Ano, pochopí to, ale nezaslouží si takové jednání. Měla bys mu to říct na rovinu."

"Já nechci." Vzlykla Squirellová. "Já bych to nezvládla. Neodešla bych. Nemohla bych! Bude to takhle lepší. Pro nás pro oba. Já nesnáším loučení!" Zatraceně, napadlo ji v duchu, to jsou nevýhody toho, když se člověk v práci zamiluje.

"Myslím, že už jsi mu dala dost zabrat." Řekla Jane. Squirellová vstala z postele. "Dost, Jane. Tohle nehodlám poslouchat. Já jsem se tak rozhodla. A já za to ponesu následky. Je mi to opravdu líto, láme mi to srdce, ale nemám jinou možnost. Chci to ulehčit nám oběma."

Estel se znepokojeně podívala na Jane.

"Ty se bojíš, že s tebou kvůli tomu nebude chtít mluvit."

"Ne, Estel. Jen nechci, aby se trápil."

"Ale tomu stejně nezabráníš."

"Správně. Tak proč to ztěžovat? Věřte mi, že nic, co jsem kdy dělala, se mi tolik nepříčilo jako tohle." Jeanette se vrátila k posteli a sebrala z ní oba kufry. "Už je čas. Musím jít."

Nejprve vyšly z ubikace Jane s Estel. Jeanette šla za nimi. Naposledy se ohlédla, aby si mohla zapamatovat pohled na svou ubikaci, která byla tolik měsíců jejím domovem. Bude těžké vrátit se do stereotypního života na rodné planetě. Najednou se jí všechno na Zemi zdálo strašně nudné a nedůležité. Nějak se nemohla hnout z místa.

"Jeanette? Co je?" starala se Jane.

"Ne nic, já jen…" Squirellová odvrátila zrak od ubikace a zavřela ji zvenku. "v duchu jsem odsuzovala Jamese kvůli tomu, že utekl před svými povinnostmi tady na Atlantidě, ale teď dělám to samé!" řekla Jeanette. Vykročila a kamarádky ji následovaly.

U Brány na ni čekala nejen modrá hmota uvnitř hvězdného kruhu, ale i doktorka Messerová.

"V pořádku?" usmála se na ni. Jeanette přikývla. "Prosím, řekni ostatním, že to nerada dělám, ale že nemám jinou možnost."

Evelin chápavě přikývla. "Piš nám. A nezapomeň nás navštívit. Doktorka Krizová to s tebou myslela vážně."

Jeanette se usmála. "To mi dává malou naději." Potom se otočila k Estel. "Ráda jsem tě po tak dlouhé době zase viděla."

"Já tebe taky." Pousmála se Tylerová a objala kamarádku.

"Měj se hezky. A ne, že na nás zapomeneš." Zdůraznila Jane.

"Tak to těžko." Přisvědčila Squirellová.

Brána čekala. Jeanette se chopila kufrů a zamířila k ní. Než do ní vstoupila, na okamžik se ohlédla. Slzy naštěstí zadržela. Všechny tři tam stály a usmívaly se. A ona se usmála na ně. Potom udělala krok vpřed a Brána ji pohltila.

Jane se postavila před dveře ubikace plukovníka Shepparda. Ty se vzápětí otevřely. Před kapitánkou Deafovou se objevil John.

"Jane, pojď dál."

"Johne, miluju tě!" vypadlo z ní, sotva se za ní zavřely dveře. John se na ni podíval trochu překvapeně.

"Ehm… Díky. Já to vím a vážím si toho."

"Ne, ty to nechápeš, proč ti to říkám!" zvolala Jane a posadila se na Sheppardovu postel. On se posadil vedle ní. "Teprve teď si konečně uvědomuji, jak strašně je to tady nebezpečné, Johne. Každou chvíli. Během vteřiny se může všechno zvrtnout. A já tě každou chvíli můžu ztratit. A ani bych ti nestihla říct, jak strašně tě potřebuju, a že bych nepřežila, kdyby se ti něco stalo."

John se usmál a opřel se čelem o její. "Deafová, já nepatřím k těm, kteří by se nechali něčím takovým skolit." Ujistil ji.

"Já vím…" pípla Jane. "Ale záleží mi na tom, abys to věděl."

"Tak teď už to vím. A pokud se mi něco stane, můžeš být klidná, protožes mi to řekla a já jsem s tím vědomím vklidu umřel."

Jane bojovala s pokušením vlepit mu facku. "Buď alespoň chvíli vážný!"

"Já jsem vážný! Víš jak mi bylo, když ses najednou svalila na postel a usnula jsi jak šípková růženka? Víš, jaký jsem o tebe měl strach? Celou tu dobu jsem neměl v hlavě nic jiného, než to, aby se ti nic nestalo! Ty mi povídej něco o vážnosti." Řekl John. Chtěl, aby to vyznělo trochu vyčítavě, ale on k Jane Deafové neuměl šeptat jinak, než něžně a láskyplně. "Neboj se, jo?"

"Dobře. Já jsem to stejně řekla jen tak - přišla jsem ti vlastně popřát k narozeninám." Řekla Jane. Oba se rozesmáli. Jane bylo jasné, že jí tu poslední větu Sheppard neuvěřil. A vlastně za to byla moc ráda.

Samantha se opírala o kovové zábradlí a vítr jí neposlušně cuchal blonďatou ofinu, která jí jako vždy splývala kolem obličeje, zatímco ostatní vlasy se jí pohupovaly v culíku.

Ačkoliv by si to uvědomovala, něco ji nutilo pevně se držet zábradlí, až jí námahou bělely klouby. Možná emoce. Poslední dobou jich na ni bylo moc.

Skoro nevnímala, že z této věže je překrásný výhled na západ slunce. Možná by si ho dokázala vychutnat a připustit, kdyby bylo s kým.

Dveře za jejími zády se otevřely. Podle chůze poznala, že se k ní pomalými, lehkými kroky blíží Evelin.

"Ahoj." Usmála se příchozí. Samantha na ni krátce pohlédla, pousmála se a přikývla. "Už jsi přemýšlela o té nabídce?" pokračovala Messerová.

"Ani nevím, Eve. Nějak nemohu usměrnit tu vlnu emocí. Ta mi nedovoluje normálně uvažovat."

"Chápu." Přisvědčila Eve. Nechala Carterovou, aby se vypovídala - teď tu pro svůj tým nebyla jako velitelka. Nikdy nebyla jen to.

"Je to příliš ztrát najednou. Nejdřív z ničeho nic odešel James…" Sam se dívala před sebe, a prohlížela si proudící mořské vlny, v nichž se třpytil zlatavý západ slunce. Nejspíš se nechtěla dívat Messerové do obličeje, aby Eve nepoznala, že má v očích slzy. "…to s Jeanette… ach bože, ona si nezaslouží prožít něco tak příšerného. Nejdřív to s tím těhotenstvím a pak ta nemoc… Je mi jí líto. A - Jack. Nedovedu pochopit, kde jsi k tomu vzala sílu, Eve. Obdivuji tě." Slzy už nešlo zadržet. Jakmile padla zmínka o Jackovi, studené kapky se Samantě začaly koulet po tváři, jako by tu tíhu a smutek chtěly odplavit.

Samantha byla Jackovi ze všech nejbližší. Víc, než vlastní rodina. Vždyť spolu byli v jednom týmu tolik dlouhých let… Ty roky ji jen ujistily v tom, že by pro sebe navzájem bez váhání riskovali život.

Teď už nebyl důvod.

"Já vím, že tebe a Daniela Jackova ztráta zarmoutila víc, než kohokoliv jiného z nás. Byli jste jeden tým. To je pochopitelné. Rozumím ti. To, co ho potkalo, je otřesné, ale jsem přesvědčená, že Jack by nechtěl, aby se to stalo někomu jinému z Atlantidy. Ty víš, že kdyby měl na výběr, stejně by se obětoval."

Carterová přikývla. Nepřestávala se křečovitě držet zábradlí, ale tentokrát alespoň otočila uslzený obličej k Evelin.

"Proč mě to neutěšuje?"

"To chce čas. Moře času." Evelin překvapovalo, že to vůbec říká. Sama by potřebovala útěchu. Ale co by získala, kdyby na sobě nechala projevit slabost? I teď, v těchto hrozných časech ztráty, musel pořád někdo Atlantidu vést. Vyplakat se může potom. U Dannyho.

"Spíš než nad tím, zda tu pozici na místo generála O'Neilla přijmu, přemítám nad tím, proč tu pozici nenabídli tobě, Evelin."

Messerová se hořkosladce usmála a ležérně se opřela lokty o zábradlí vedle Carterové.

"Pro IOA jsem trnem v oku - a nepopírám, že toho vůbec nelituji - proto jsem jim milejší tady na Atlantidě, kde na mě mohou svést všechno, co se tady stane, ačkoliv by znali jakákoliv fakta," řekla pohrdavě. "Je snadné mi nakázat: Tohle můžeš, tohle nesmíš. Z povzdálí pozemských kanceláří se jim to zdá strašně jednoduché. Kdybych se ocitla v Jackově křesle, už by to tak lehké neměli." Eve se odmlčela. Poté dodala: "Zřejmě je jim jasné, že bych stejně odmítla. Jak myslíš, že tohle všechno dopadne, Sam? V hlášení pro americkou vládu bude stát, že doktorka Evelin Messerová nezvládla situaci, když neuhlídala experiment. Ale ten detail, že ten experiment sem poslala sama IOA, ačkoliv tato expedice k tomu není přizpůsobená stejně jako místní podmínky, a to jen proto, že si nevěděli rady, co si s tím na Zemi počít, takže nejen ohrozili, ale i zničili několik životů členů této expedice, tenhle drobný detail nikdo nevezme v potaz, protože veškeré chyby budou na straně Evelin Messerové. Víš," otočila se doktorka k plukovníku Carterové, která ji pozorně poslouchala. "je mi to tak milejší. Je to lepší, než být jednou z nich. Snad jen Jack vydržel takový nebýt. A proto se asi nikdy nenajde vhodný kandidát na jeho místo."

Nastala chvilička ticha, do které foukal chladivý vánek.

"Sam, na tu krátkou chvíli, kdy jsem včera odletěla, abych Jacka nechala napospas jeho osudu, v jediné chvíli, kdy byl zase tím Jackem, kterého jsem znala, tehdy mi řekl kromě jiných věcí také jednu jedinou - pořádně to těm syčákům z IOA natři. A to já rozhodně hodlám splnit. Takže ať už tu pozici vezmeš, či nikoliv, dej jim to pěkně od plic, plukovníku."

"Ráda, doktorko Messerová."

Obě si vyměnily veselé úsměvy. Náhle Evelin zase zvážněla.

"Sam, vlastně jsem za tebou přišla kvůli něčemu jinému."

Carterová na ni tázavě pohlédla. Ruce jí sklouzly ze zábradlí a zkřížily se na prsou.

"Jak asi víš, v ten den, kdy doktor Beckett dělal vyšetření Jeanette, se pokazily počítače. Stejně jako si asi vzpomínáš, že pár dní před tím jsi byla na vyšetření ty se svou slabostí. Carson to přičítal únavě a přepracování."

"Ano, vzpomínám si." Přisvědčila Samantha.

Evelin se nadechla. "Rozbité počítače způsobily, že vaše se vaše výsledky vyměnily, Sam."

Samantha měla drobné tušení, co to asi tak může znamenat, ale potřebovala si tu teorii někde ověřit.

"A to znamená…?" zeptala se nesměle.

"To ty jsi těhotná. Jeanette nikdy těhotná nebyla. DNA se zaměnilo. Ty testy, na kterých bylo napsané její jméno, byly tvoje."

Carterová se ztěžka nedechla.

"To snad ani nemůže být… pravda."

Vše v těchto dnech jako by bylo neskutečné, napadlo Evelin.

Slunce už zapadlo. Na nebi se objevily první hvězdy a společně s nimi stíny čtyř měsíců. Tenhle těžký den končil. Ale než se členové expedice budou schopni opět soustředit na svou práci, to bude ještě chvíli trvat…