XIX.

"Jumper je v pohotovosti, Evelin. Čekám na tebe."

"Fajn. Teď okamžitě jdi z hangáru pryč!" poručila. Z vysílačky se ozvala chvíle ticha.

"Počkej, Eve, to chceš jako letět úplně sama?"

"Je to příliš nebezpečné, Shepparde!" uzemnila ho Eve netrpělivě. Rychle zabočila do další uličky vedoucí do hangáru. Už zbývaly jen dvě…

"Evelin, dovol, abych ti připomněl, že právě na takové situace jsem vyškolený. Navíc jsem tvůj zástupce." Nedal se John.

"A právě proto se mnou nemůžeš letět, plukovníku Shepparde. Kdyby se mi něco stalo, těžko bych hledala někoho, kdo by to tu za mě vedl lépe."

Další chvíle ticha. Eve zaběhla do hangáru. Zahlédla Johna, jak stojí opodál. "Fajn, nebudu ti bránit." Zavolal na ni s napřaženou zbraní.

"Zadrž ho!" na to Evelin a rychle vběhla do otevřeného jumperu.

John okamžitě zmáčkl spoušť a z jeho samopalu se začal valit proud kulek, který se potvoře zarýval hluboko do kůže, jenž byla už víc mimozemsky kovová, než lidská.

Promiň, Jacku, říkal si v duchu Sheppard, sám vím, jaké to je být uvězněn ve vlastním těle. Ale jsem voják. A musím splnit velitelův příkaz.

Zvíře zaskučelo a ohnalo se po vojákovi. Evelin mezitím stačila hbitě nastartovat vesmírné vozítko. John vytušil její plán a ve chvíli, kdy Evelin bezpečně uzavřela pilotní kabinu, aby se k ní zmutovaný generál nemohl dostat, střílením nalákal zrůdu tak, aby stála přesně před otevřeným zadním prostorem jumperu a ve vhodné chvíli jí vší svou silou a odhodláním kopl do břicha. Dnes to byl už druhý kopanec, který parazit neustál, zapotácel se a spadl přímo do zadní části jumperu.

"Teď, Evelin!" zařval John.

Dveře Puddle jumperu se zavřely a vzápětí začal jumper stoupat, ačkoliv se z něj ozýval zoufalý a vzteklý řev.

John vykonal svou práci. Teď mu nezbývalo než čekat. Zamířil do kontrolní věže. Cestou ještě vzkázal po vysílačce Janě a Samantě, ať připraví Bránu, aby Evelin mohla dostat vetřelce na planetu, kterou si vyžádala.

 

Evelin slyšela, jak příšera v O'Neillových šatech řve a buší na dveře od její pilotní kabiny. Napadlo ji, zda by ty dveře mohla prorazit. Napadlo ji to, ale vztek, jenž koloval v jejích žilách, jí nedovolil mít z toho strach.

Uzmula vysílačku.

"Carsone, jak to tam u tebe vypadá?"

"Bledě, Eve."

Messerová doktora Becketta neslyšela nikdy tak zoufalého.

"Někdo další?"

Nemusela tu větu říkat celou. Beckett vyrozuměl, že se ptala, zda ta horečka nezabila ještě někoho.

"Ne, zatím ne. Ale jestli něco neuděláme, brzy ano. Zelenka je na tom opravdu zle. Jeho horečka překročila už 40 stupňů."

"Vyřiď mu, ať je silný. Už na tom pracuju." Odpověděla rázně Eve. Pak dodala: "Carsone, jak dlouho trvalo té sestře, než umřela?"

"To záleží na celkovém stavu člověka, na jeho imunitě-"

"Za jak dlouho, Beckette?"

"Během hodiny."

Potom už Squirellová se Zelenkou nemají ani deset minut, napadlo Eve.

"Dobře, dělej, co můžeš. Messerová konec."

Evelin se opět naplno věnovala řízení. Řev za sebou se snažila nevnímat. Trvalo to možná deset vteřin, než se před ní objevila zářící Hvězdná brána, ale jí připadalo, že to trvá snad půl století. Stihla ještě zpozorovat doktorku Krizovou se Samanthou Carterovou za ovládacím počítačem.

"Je to planeta P33339, Eve. Neobydlená, s přiměřenými životními podmínkami, jak jsi chtěla." Oznámila Samantha své velitelce bez vyzvání.

"Díky, Sam. Vypněte Bránu hned, jak zmizím."

Potom už ji modrá hmota z částic, jenž vytvořila Brána, pohltila i s jumperem a s příšerou, která na sobě měla šaty Jacka O'Neilla.

 

Evelin toužila vetřelce vysadit co nejdále od Brány, snažila se ho dezorientovat a věděla, že ač letěla na nejvyšší pohon, vhodnou pozici nenajde dřív, než za půl hodiny.

Proto jen otupěle kontrolovala údaje na radaru, soustředila se na to, co viděla před sebou a na svoje myšlenky, na události, kterým se dalo jen těžko uvěřit. Když ve své mysli zaslechla Jackův hlas, byla už na pochybách, zda se z toho všeho nezbláznila.

"Eve… Eve… Prosím, poslouchej mě…"

Messerové chvíli trvalo, než si uvědomila, že ten hlas nevychází z její hlavy, ale z dveří za ní. Nastavila autopilota a přistoupila ke dveřím. Ani ji nenapadlo je otevřít. Skrz dveře zašeptala: "Jacku…?"

"Ano, jsem to já, na chvíli se mi podařilo převzít vládu nad svým tělem. Vlastně když se tak na to dívám, už to asi není moje tělo… Tohle rozhodně nejsem já. Jestli se dobře pamatuju, nebyl jsem ze železa. Nebo ano?"

"Generále Jacku O'Neille, já ti zakazuji vtipkovat v téhle situaci!" bylo to pro ni tak těžké. Hodlala to zjevení nechat napospas vlastní smrti a přitom jack tam uvnitř stále byl… Bylo by možná lepší, kdyby tam zůstal a nemluvil k ní. Ale bylo už pozdě.

Evelin se bezděčně dotkla desky dveří, jako by podvědomě tušila, že Jack na druhé straně dělá to samé.

"Já nevtipkuji, má krásná Evelin. Abych řekl pravdu, docela mě to děsí."

Eve se z očí začaly řinout slzy. Byla ráda, že Jack to nemůže vidět. Snažila se mluvit pevným hlasem, ale chvění se neubránila.

"Omlouvám se za všechno, co jsem provedl."

"To's nebyl ty, O'Neille. To bylo to zlo, které se tě zmocnilo." Zakroutila hlavou Evelin.

"Doufám, že jsem nikoho nezabil."

Evelin zaváhala. Ne, teď byl vhodný čas pro pravdu. "Samozřejmě, že ne, Jacku."
To ta bestie. Srdce jí při těch myšlenkáh pukalo. Ale musela být silná. Ti lidi tam na Atlantidě jí dali do rukou svůj život. A ona je přece nemohla zklamat.

"Eve, já nevím, jak dlouho to vydržím, než se mě ta bestie zase zmocní… Chci jen, abys věděla několik věcí."

"Pokračuj." Vyzvala ho bez váhání.

Ozvalo se teprve zasténání, teprve potom Jack, teď už napjatější a soustředěnější. Ztrácel kontrolu nad svým tělem. Eve se nenáviděla za to, že tam za těmi dveřmi jen tak stojí. Ale co mohla dělat?

"To, co jsi udělala, bylo naprosto správné. Sám bych to nedokázal líp. Danny je skvělej chlap. Hodíte se k sobě."

Přestaň, chtělo se jí říct. Nešlo to.

"Jsi jediná, koho jsem dokázal mít rád potom, co se mi zabil syn, Eve. A ty to víš. A vím, že si toho taky vážíš. A i když z tohohle těla je přímo trapné mluvit o lásce, miluju tě. Pamatuj si to."

"Nech toho…" vyklouzlo jí z úst. Opřela se obličejem o desku dveří a dala pláči volný průchod. Z toho vzteku a zoufalství pěstí udeřila do stěny jumperu, až ji to zabolelo. Nevěnovala té bolesti pozornost. Pouze té bolesti, která tak strašlivě svírala její srdce.

"Cítím, že už to déle nevydržím, Evelin. Vysaď mě někde, kde se nemůžu vrátit. Nenech tu příšeru, ať má šanci vás zase děsit. Když nebude mít komu ubližovat, zemře, cítím to. Ach bože, tolik zla jsem necítil ani při pohledu na americké politické zprávy."

Evelinin hlas poskočil, jak se snažila zasmát.

"Jsi skvělá velitelka. Jsem rád, že Atlantidu vedeš právě ty. Jen v tom pokračuj."

Ticho. Evelin napadlo, že Jack už je pryč, tentokrát napořád, a opět je tam příšera.

"A… Eve?" ozvalo se po chvíli. Evelin pohlédla na dveře, jako by tam snad spatřila O'Neillův zrak. "Pořádně to těm z IOA natři. Ať vědí, že ti nemají posílat nic, co sami nemůžou zvládnout. A hlavně si nikdy nevyčítej to, co právě děláš. Obdivuji tě za to."

Evelin si otřela slzy. Vzápětí něco udeřilo z druhé strany na desku dveří a Messerová se tak polekala, že uskočila. Tentokrát byl Jack už opravdu navždy pryč.

Vždy byl pro ni samozřejmostí. Útěchou. Spásou. Rozveselením. A teď ho posílá na smrt. Měla sto tisíc chutí otočit jumper a vrátit Jacka tam, kam patří - na Atlantidu. Ale pak si vzpomněla na mrtvou zdravotní sestru. Na doktora Zelenku. Na Jane Deafovou. Na všechny, komu bylo upřeno bojovat proti tomu, co je chtělo zabít.

Raději zasedla k řízení, a konečně našla vhodné místo pro jeho smrt.

Příšera byl hloupá. Byla vlastně víc než to - byla úplně tupá. Jakmile Evelin jediným stisknutím tlačítka otevřela dveře, zvíře se vyřítilo pryč do planin, do pouště, do jediné věci, kterou tahle pustina nabízela - do ničeho.

Evelin zavřela dveře Puddle jumperu a obrátila ho směrem k Bráně. Nechala zlo, ať umírá v poušti a snažila se nechat za sebou všechny ty dnešní zážitky. To se jí možná z části podařilo. Ale nikdy se jí nepodařilo dostat z hlavy ten rozhovor.

Nejspíš se na ten rozhovor ani nikdy nesnažila zapomenout…